Článek
A proč vděk není odměna za správné rodičovství
Víš, co je nejčastější pasivně-agresivní výčitka, co slyším od starších ročníků?
„Já se kvůli tobě obětovala, a ty…“
No, a já se kvůli svým třem holkám taky obětuji. Někdy doslova – třeba když v šest ráno vybíhám pro chleba, protože „tatíííí, zapomněla jsem si ho namazat“ a svačina je očividně důvod k panice.
A víš co?
Nečekám nic zpátky. Ani vděk, ani návratnost. Protože dítě není investice. Není spořící účet, na který si dvacet let posíláš lásku a na konci z něj vybereš péči, pozornost a telefonáty každou neděli.Dělal jsem to pro tebe… nebo pro sebe?
Hodně lidí má děti s podvědomým očekáváním, že jim to jednou „nějak“ vrátí.
Že se postarají, až bude ouvej. Že budou vděčný. Že si jednou uvědomí, „co všechno jsem pro ně udělal“.
Jenže takhle to nefunguje.
Dítě není tvoje pojišťovna. Ani zákazník, co ti pošle zpětnou vazbu s hvězdičkami.
Dítě je člověk. Svůj. Se svou cestou. A tvoje láska není vstupní investice, ale dar. Bez podmínek.
Jinak to není láska, ale obchodní nabídka.
Realita bolí. Ale osvobozuje
Vidím kolem sebe rodiče, co jsou zatrpklí.
Nevolá jim syn. Nepřijede dcera. Vnoučata znají jen z fotek. A slyším: „Takový život jsem si nezasloužil.“
Jasně, chápu to. Bolí to.
Ale – čekal jsi, že za to, že jsi byl táta nebo máma, ti někdo zaručí vděčnost?
Kdo ti to slíbil?
Já mám doma tři parádní slečny. A jednu manželku navíc
Jo, miluji je. Udělal bych pro ně první poslední. I to poslední poslední.
Ale zároveň si uvědomuji, že jsou to svoje bytosti.
Ne moje věc. Ne můj projekt. Ani moje investice.
U nás doma to máme rozdělený zajímavě.
Já se starám vlastně o všechny – o holky, psa, manželku.
A víš co? Od nikoho nic nečekám.
A možná právě proto se mi to většinou nějak přirozeně vrací. Holky mě obejmou, pes se na mě podívá jak na boha…
A manželka?
Ta naopak čeká pořád.
„Já se tu pro vás můžu rozkrájet – vařím, peru, uklízím – a když já něco chci, tak jste všichni hluší!“
A pak sedí u stolu, naštvaná, že vděk nepřichází podle plánu.
Jenže vděk si nejde vynutit.
Vděk není mzda za dobře vykonané mateřství.
A děti nejsou účetní oddělení, co ti to mají sečíst.
Každá jiná. A všechny moje
A víš co je na tom nejhezčí?
Že každá z mých tří holek je úplně jiná.
Nejmladší všechno oddře za ty dvě.
Prostřední je líná jak veš.
A ta nejstarší je ta nejchytřejší ze všech.
A všechny tři jsou krásný.
A hlavně – nemám potřebu je nijak měnit.
Jsou prostě moje. Takový, jaký jsou.
A to stačí.
A víš co?
I kdyby mi to nikdy nevrátily, pořád to stálo za to.
Závěr pro všechny rodiče (i ty budoucí)
Zkus nepočítat. Nedávat, abys dostal.
Prostě dej. A nech to jít.
Možná se ti to vrátí. Možná vůbec.
Ale když nic nečekáš, nic tě nezklame.
A to je možná to největší rodičovský vítězství.
