Článek
Chlap dřív a chlap dnes
Dřív to bylo jednoduchý. Chlap makal, mlčel, nebrečel, živil rodinu. Jasně, nebylo to ideální – ale aspoň to mělo nějaký rámec.
Dnes? Buď silný, ale citlivě. Buď drsný, ale zranitelný. Buď chlap, ale ne moc toxický.
Jako sorry, ale kdo tohle zvládne a nezblázní se?
Chlapi mizí. Ne fyzicky – duševně
Většina chlapů, co znám, nemluví. Ne protože by neměli co říct, ale protože nevědí, jestli to vůbec můžou říct.
Bojí se být slabí, aby nevypadali jako neschopáci.
Bojí se být silní, aby z nich nebyli „dinosauři“.
A tak radši drží hubu, dělají si svoje… a pomalu zhasínají.
Já sám? Taky jsem si to hledal
Neměl jsem tátu. A přesto jsem chlap. Možná právě proto.
Můj vzor byl děda – vtipálek, pracující, férový. Nedržel řeči, ale držel slovo. A to mi zůstalo.
Dneska makám rukama. Jsem táta. Jsem zedník, kuchař, psycholog, taxikář, bankomat i parťák.
Nesypu motivační citáty. Ale snažím se být ten, na koho se může moje rodina spolehnout.
Tohle je pro mě chlap.
Ne ten, co nejvíc řve. Ale ten, kdo drží, když se všechno kolem hroutí.
Tak kdo je dneska chlap?
Chlap je ten, kdo ví, že není dokonalý – ale maká na tom, co má.
Neutíká od zodpovědnosti. Ani před vlastníma emocemi.
Nechodí se chlubit. Ale je tam, když na něm záleží.
Možná jich dneska není málo. Možná jsou jen tišší.
Možná jen potřebují slyšet, že být chlap neznamená hrát roli, ale mít páteř.
A jestli jsi jeden z nich…
Tak drž linii. I když se to dnes nenosí.
