Článek
Říká se, že pravda bolí. Ale tohle není jen škrábnutí. Tohle je rána přímo mezi oči. A čím dřív ji přijmeš, tím líp:
Nikdo tě nezachrání. Nikdo tě nezvedne ze dna. Nikdo tě nevytáhne z toho bahna, ve kterým se topíš.
Žádný princ na bílým koni. Žádná kouzelná náhoda. Ani ten nejbližší člověk, kterému věříš, to za tebe nezvládne. Protože nemůže. Ne že by nechtěl – ale protože to není jeho život. Je to ten tvůj.
Očekávání zabíjí
Čekáme na pomoc. Na pochopení. Na uzdravení zvenku. Věříme, že někdo si všimne, jak jsme na dně. Že natáhne ruku.
A občas někdo fakt přijde. Ale stejně to nestačí. Protože i když ti někdo hodí lano, musíš se za něj chytit sám. A vyšplhat. I s rozdrbanýma rukama.
Jestli čekáš, že tě někdo spasí, připrav se na dlouhý zklamání.
Možná už se to děje. A ty pořád čekáš. Pořád hledáš viníka nebo zachránce. Ale čas běží. A život se neposouvá.
Osobní zpověď: Jak jsem spadnul – a našel cestu zpátky
Byla doba, kdy jsem i já věřil, že mě někdo vytáhne. Kdy jsem si myslel, že to nějak „samo přejde“.
Jenže nepřešlo. Figurovaly v tom i drogy – a i když to bolí přiznat, byl to moment, kdy se mi život začal rozpadat pod rukama.
V té době jsem napsal tyhle slova:
Spadnul jsem a nevím jak. Jak se mi to mohlo stát.
Spadnul jsem a nemám lano, tak haló – je tam někdo nahoře, kdo mi z toho pomůže?
Asi ne, tak to se mám. Pomoc si teď musím sám.
Ale já vám ještě ukážu. Já to totiž dokážu.
A dokázal jsem to. Ne najednou. Ne snadno. Ale pomalu, krok za krokem.
Ne proto, že by přišel někdo silnější. Ale proto, že jsem se rozhodl být tím silnějším já.
Svoboda je ve chvíli, kdy si to přiznáš
Nikdo tě nezachrání. A to je sakra dobře.
Protože když si tohle sedne do kostí, otevře se ti úplně nový svět.
Svět, kde máš moc. Svět, kde máš zodpovědnost. A hlavně – kde se můžeš konečně pohnout dopředu.
Bez berlí, bez výmluv, bez čekání.
A to je ten moment, kdy jsi fakt svobodný.
