Článek
„Bez domova neznamená bez duše. Znamená to bez střechy. Bez místa. Bez klidu.“
6:07.
Budí tě kosa. Spal jsi u zdi, mezi popelnicí a reklamním panelem. Noc byla v pohodě – nepršelo. Z ledu si otíráš obličej. Není kde si umýt ruce. Jdeš hledat místo, kde se aspoň trochu zahřeješ.
6:41.
Tramvaj přijíždí. Je skoro prázdná. Dveře se otevřou, ty nastoupíš a sedneš si dozadu.
Dáš si kapuci přes oči, děláš, že spíš. Nikdo tě nevyhodí, pokud se nehneš a nesmrdíš.
Paní s aktovkou si přesedne. Klučina s telefonem tě vyfotí. Smějou se tomu.
8:12.
Vystoupíš na konečné. Jdeš k nádraží. Na záchod si nechodíš sednout, jen opláchnout. Hlídač to ví. Někdy tě pustí. Jindy ne. Zubní kartáček nosíš v igelitce. Pastu ti někdo jednou daroval. Je skoro prázdná, ale stačí. Když se vidíš v zrcadle, lekneš se. A pak se zase nevidíš.
10:03.
Máš hlad. Jdeš do výdejny. Čaj, polívka, jeden rohlík.
Dnes je tam klid. Včera se servali dva kvůli bundě. Tvoje bunda není tvoje. Je všech. Kdo spí, ten má. Za rohem si zapálíš vajgla, co jsi našel. Na tabák už není. Na nic není.
13:25.
Sedíš v parku. Nohy máš ztuhlé, záda bolí. Snažíš se nepřemýšlet.
Když začneš přemýšlet, začneš se ptát. A když se začneš ptát, propadneš tomu.
„Proč jsem tu? Kam zmizeli všichni, co mě znali? Kdy naposledy jsem byl doma?“
Pak tě zachrání skřípnutí brzdy – přijela další tramvaj. Můžeš zas jet. Jen tak. Kroužit. Někde sedět.
17:48.
Jdeš do azylového domu. Možná bude místo. Možná ne. Jestli ne, spíš dnes u kolejí.
Jednou jsi tam usnul a probudil se se zmrzlou rukou. Nikdy se už úplně neprohřála.
Máš strach, že to dneska vyjde stejně.
21:12.
Spíš. Tedy snažíš se. Kolem je křik. Něčí kašel. Někdo chrčí.
Dveře bouchly. Někdo odešel. Možná znovu ven. Možná navždy.
23:01.
Zavíráš oči. Ne proto, že bys byl unavený. Ale protože už nechceš nic vidět.
Zítra to začne znovu.
❓Otázka na čtenáře:
Kdy ses naposledy podíval bezdomovci do očí – a ne hned pryč?
