Když bezdomovec obtěžuje: kde končí soucit a začíná odpovědnost?

V článku jsou použita mírně upravená slova označená (!!!), aby odpovídala pravidlům platformy. Skutečná slova byla však podstatně ostřejší – a přesně taková je i realita ulice.

Ne každý bezdomovec je obětí systému. Někteří si z ulice udělali styl života. A někteří – otevřeně řečeno – zamořují veřejný prostor.

Už to není jen o přežití. Je to problém. Nedovoleně obývané garáže, ruiny, parky, podchody.
Kravál, alkohol, zápach, výkaly(!!!), stříkačky.
Soulož(!!!) ve veřejném prostoru. Agrese, ničení.

Tohle už není nouze. Tohle je ohrožení slušného života ostatních.

V některých městských částech (i Praha 7) to řeší – posilují městskou policii, vytvářejí kontaktní týmy (strážník + sociální pracovník), čistí veřejná prostranství, vykazují recidivisty. Ale nestačí to.

Jinde to neřeší vůbec. Bojí se médií. Aktivistů. Kritiky. A lidé, co si platí nájem a daně, koušou vzteky do rtů.

Hádáme se mezi sebou.

„Chudáci bez domova!“
„Ničí veřejný prostor!“
„Všichni nejsou stejní!“
„A co moje děti, co tam mají běhat?!“

A zatímco se hádáme, oni tam pořád jsou. Bez povinností. Bez hranic. Bez konce.

Pomoc je možná jen tam, kde je snaha o změnu.
Mít slitování neznamená nechat si kálet(!!!) na hlavu.
Kdo páchá přestupky, má nést následky – bez výjimek.
Veřejný prostor je všech. Ne jen těch nejhlučnějších a nejviditelnějších.

Nikdo po nás nechce, abychom vedli křížovou výpravu proti lidem bez domova. Ale máme právo žádat, aby ulice, ve kterých žijeme, nebyly bojištěm mezi soucitem a zdravým rozumem.

Pomoc bez hranic je slabost.
Tolerování nepořádku není empatie.
A když se nikdo neozve, hluk z laviček v parku nakonec přehluší i náš klid.

„Pomoc bez pravidel není pomoc. Jsou to jen alibi, za která se schováváme, abychom nemuseli nic změnit.“

Kde je podle vás hranice? Pomoc bez podmínek – nebo pravidla, která musí platit pro všechny?