Článek
Je léto v Praze. Město hučí, turisti usrkávají lattéčka, tramvaje cinkají. A někdo právě končí na ulici.
Není to feťák. Není to alkoholik. Není to člověk, který „si za to může sám“, jak rádi říkají ti, kdo nikdy nebyli ani poblíž propasti. Jen jeden z těch, kdo nedokázali zvednout telefon a říct: „Nemám na nájem.“
Styděl se. Za sebe. Za situaci. A tak radši neřekl nic. A pak přišel den, kdy už nebylo kam jít.
Spal venku. Naštěstí bylo léto. Měl hlad, ale na rohlíky to ještě bylo. Flákal se, bez cíle. Jediný majetek? Celoroční lítačka. Drahá věc, koupená v časech, kdy bylo ještě všechno „normální“.
A tak každý večer nastoupil do noční tramvaje. Jezdit dokola. V teple. Mimo déšť. Jenže ostatní cestující si ho začali všímat. A ne v dobrém. „Fuj, ten smrdí.“ Odvrácené pohledy. Zavřené nosy.
A v tom to přišlo: „Chci skončit jako oni? Chci být jen smrad v tramvaji?“
Šel do azylového domu. Umyl se. Vyčistil si zuby. Po dlouhé době se podíval do zrcadla a neotočil se znechuceně. A pak přišla nabídka – práce. Popelář. Tvrdý chleba, ale chleba.
Přes den práce. V noci tramvaj. Ráno hygiena. A znova. A znova. Až do dne, kdy měl na ubytovnu. Střechu. Postel. Vlastní klíče.
Byl šťastný.
Postupně přišla jiná práce. Lepší. Výplata. Jídlo, co není jen rohlík. A hlavně: život, který už nesmrdí zoufalstvím.
Dnes, když jde kolem Hlavního nádraží, nenakrmí flašku. Koupí rohlíky, salám, džus. Protože ví. Protože si to prožil. A protože ví, že ne každý bezdomovec je ztracený. Někteří jsou jen na chvíli ztracení v sobě.
Co byste udělali vy, kdybyste neměli kam jít?
Sedli byste si na lavičku. Nebo do tramvaje. Anebo byste zkusili znovu začít?
„Dno není místo, kde končíš. Dno je místo, odkud se můžeš odrazit.“
