Článek
Byl to obyčejný večer. Jel jsem tramvají domů, unavený, trochu zamyšlený. Od té doby, co jsem zveřejnil svůj příběh o vybitém mobilu a pokutě, mi chodí desítky zpráv. Lidé mi píší, že se jim stalo totéž. Jiní mě odsuzují, prý si za to můžu sám. A pak ti, co říkají: „Děkuju, tys řekl nahlas něco, co cítím roky.“
A nebyla to náhoda, že právě dnes jsem měl čas sledovat večerní zprávy na ČT – a jedno z hlavních témat? Zvýšení pokut za jízdu načerno. Prý se to má přirovnávat k útěku z restaurace bez placení. Ale je to opravdu totéž? Když jedu tramvají, protože nemám jinou možnost… není to spíš jako sednout si v restauraci s prázdnou peněženkou a prosit, že to zaplatím zítra?
A ještě ten večer – jako by to celé mělo scénář – jsem se ocitl v další scéně.
Dvě holky, jeden příběh
Nastoupil revizor. Automaticky jsem sáhl po mobilu – tentokrát byl nabitý. Měl jsem lístek, všechno v pořádku. Kousek ode mě stály dvě holky, mohlo jim být kolem patnácti. Revizor oslovil jednu z nich. Neodpověděla. Jen se podívala – a bez jediného slova utekla z tramvaje. Revizor se za tou holkou ani nerozběhl. Věděl, že je to marné? Že ji stejně nedožene? Nebo že by s ní bylo víc práce než s někým, kdo pokorně čeká s vybitým telefonem? Tahle drobná scéna mi zůstala v hlavě.
Ta druhá zůstala. Když revizor odešel, zeptal jsem se jí, proč její kamarádka utekla. Odpověděla klidně: „Má roční kupon. Ale rozbil se jí mobil. V novém si ho ještě nestihla nahrát.“
Tohle není příběh o podvodu. To je příběh o systému, který neumí poznat, kdo lže – a kdo jen neměl štěstí.
Kdo vlastně jezdí načerno?
Ne každý, kdo nemá lístek, je zloděj. Někdo spěchá. Někdo zapomene. Někdo má kupon, ale rozbitý mobil. A někdo – prostě nemá na jízdenku. Lidé bez domova, senioři na hranici přežití, teenageři bez podpory. Tihle všichni v tramvaji prostě jsou.
Černá jízda není vždy kalkul. Někdy je to nouzový způsob, jak se dostat na noclehárnu. Jak nezmrznout. Jak se dostat na brigádu. Někdy je to poslední volba, ne první lež.
A co na to revizoři?
Revizoři nejsou roboti. Jsou to lidi. Mají za sebou stovky konfrontací, někdy i strach. Vědí, že když osloví klidného člověka v bundě, dostanou pokutu. Když osloví někoho s taškou plnou flašek a očima sklopenýma k zemi, může z toho být problém.
A tak si vybírají. A tak vzniká nerovnost. Ne ze zlé vůle. Ale z únavy, z opatrnosti, z lidskosti. Jenže právě to je důvod, proč systém někdy vypadá nespravedlivě.
A co pokuty?
1 500 korun. Pro někoho běžná útrata. Pro jiného částka, co prostě nemá. Lidé bez domova ji nezaplatí nikdy. Teenageři bez rodičů možná taky ne. A ti, co mají kupon, ale vybije se jim mobil? Těm zbude jen pocit křivdy.
V tomhle textu nebudu vypisovat pravidla a sankce. Ty si každý může najít na stránkách dopravního podniku. A nebo v příštím článku, kde se společně podíváme, co by se dalo změnit.
Protože možná… možná bychom měli přestat počítat jen přirážky. A začít hledat cestu, jak udržet systém spravedlivý – pro ty, co platí, i pro ty, co prostě nemají.
A nakonec?
Nemyslím si, že pravidla jsou zbytečná. Ale pravidla bez pochopení jsou jen ostnatý drát. A ten do tramvaje nepatří.
Někdy ten, kdo sedí schoulený v rohu, s batohem pod hlavou, není černý pasažér. Je to člověk, který si právě koupil trochu tepla. Za cenu ticha. Za cenu neviditelnosti.
A možná bychom se na něj neměli dívat jako na problém. Ale jako na zrcadlo.
