Článek
Jedu tramvají. Revizor přistoupí. V klidu vytahuju mobil, že ukážu měsíční kupon – platím poctivě každý měsíc pětistovku. Jenže dnes je vybito. Žádná baterka. Žádný signál, žádný důkaz. Nemám ani kartu. Ani hotovost. Ani výmluvu. Jen občanku, kterou naštěstí nakonec najdu.
Výsledek? Pokuta 50 korun. Zaplatil jsem ji dnes. Nejde mi o peníze – ale princip. Připadal jsem si absurdně. Ne jako někdo, kdo něco porušil, ale jako figurka ve špatně nastavené hře.
Byla to chyba, ale ne vina. A to by měl systém umět poznat.
Protože zatímco já dostávám postih za vybitý mobil, v tom samém voze jedou lidé, kteří v MHD spí každou noc, bez jízdenky, bez dokladu, bez obav z pokuty. Někdy neruší, jindy je situace nepříjemná – ačkoliv chápu, proč tam jsou. Tramvaje a autobusy jsou teplé, bezpečné, jezdí celou noc. Pro lidi bez domova jsou poslední záchranou před zimou, násilím, samotou.
V Praze je to tichá dohoda. Oficiálně vozy MHD nejsou určeny k noclehu – Dopravní podnik i město to opakovaně říkají. Ale realita je jiná. Revizoři i řidiči často zvolí lidský přístup: pokud nikdo neobtěžuje, nešpiní a není agresivní, nechávají ho „kroužit“ po trase. Říká se tomu deeskalace. A mnohdy to dává smysl.
Jenže kde je hranice? Kdy se z lidskosti stává lhostejnost? Kdy z pravidel vzniká chaos?
Není to vina těch, co spí v tramvaji. Je to důsledek systému.
Praha má systém pomoci lidem bez domova. Fungují noclehárny – jako legendární loď Hermes nebo zařízení Naděje, Armády spásy a dalších organizací. V zimě se přidávají tzv. teplé židle, krizová centra, terénní pracovníci. Město má dokonce strategii boje s bezdomovectvím, která podporuje sociální bydlení a návrat do běžného života. Ale ne každý pomoc využije – kvůli psychickému stavu, pravidlům, nebo špatným zkušenostem. Kapacity navíc nejsou neomezené.
A zatímco sociální pracovníci bojují o každé místo a osud, běžný platící cestující má stále méně prostoru a trpělivosti. Čím víc tichých dohod v MHD existuje, tím víc roste napětí – i mezi lidmi, kteří by jinak soucit měli. Protože systém, který trestá ty, kdo platí, a ignoruje ty, kdo ne, si o problémy koleduje.
Co s tím?
Nevolám po represích. Ani po honu na lidi bez domova. Ale po rovnováze. Chci, aby noční kontroly byly smysluplné – ne jen pro „šťastlivce“ s vybitým mobilem. Aby městská policie, revizoři i sociální služby táhli za jeden provaz. A aby lidé, kteří skutečně potřebují pomoc, nebyli ponecháni napospas MHD, ale dostali důstojnější alternativu.
A taky chci jednu věc navíc: abych se jako běžný cestující nemusel cítit jako podezřelý, jen proto, že mi došla baterka.
