Článek
Prodávala jsem hodinky. Dárkové, krásné, nenošené. Měla jsem je několik let, ale nikdy jsem si k nim nenašla cestu. Byly na mě moc výrazné, moc „chlapské“, i když mi je kdysi věnoval jeden z mých tehdejších partnerů s tím, že „už je čas, abych nosila něco pořádného“. Nenapadlo mě, že na tenhle dárek nakonec doplatím víc, než kdybych je ztratila v metru.
Začalo to úplně nevinně
Hodinky ležely v šuplíku několik let. Sem tam jsem si říkala, že je možná prodám, ale pak jsem to odložila. Až letos na jaře jsem si řekla, že udělám jarní úklid i v špercích. Hodinky byly pořád v perfektním stavu, se záruční kartičkou, originálním pouzdrem a ještě náhradním řemínkem. Zjistila jsem, že podobné modely se dnes prodávají za padesát, ale i sto tisíc – a některé ještě víc. Řekla jsem si, že je zkusím nabídnout za rozumnou cenu a třeba mi za ně někdo ještě rád zaplatí.
V tom mi napsal jeden můj známý. Nebudu ho jmenovat, říkejme mu třeba Tomáš. Znal hodinky, měl přehled, sbíral je. Psali jsme si občas přes Messenger, komentoval moje fotky a sem tam jsme si vyměnili pár vtípků. Nikdy jsme spolu nic neměli, ale měl blízko k lidem a člověk mu věřil. A právě on mi napsal: „Hele, ty hodinky by možná chtěl jeden můj kamarád z Prahy. Pošleš mi je na ukázku? On je prohlídne a když bude spokojený, zaplatí ti rovnou do týdne.“
V tu chvíli mi to nepřišlo nijak zvláštní. Znala jsem ho. Důvěřovala jsem mu. Poslala jsem mu fotky, domluvili jsme se na ceně – chtěla jsem za ně sto osmdesát, on řekl, že jeho kamarád by byl ochoten dát i dvě stě. Řekla jsem si, že to bude snadný obchod. Jen je potřeba počkat, až si je pán osobně prohlédne. Prý si na to zakládá. A tak jsem je zabalila, připojila vzkaz a poslala je na adresu, kterou mi Tomáš nadiktoval.
Pak se něco změnilo
První den mi napsal, že hodinky dorazily. Druhý den nic. Třetí den jsem se ozvala sama – a najednou změna tónu. „Ještě je neviděl, má toho hodně v práci.“ Čtvrtý den – nic. Pátý – už jsem měla špatný pocit. Když se člověk v podobných situacích začne ptát, začne taky konečně přemýšlet. Adresa? Byt v Praze, ale jméno na zvonku jiné. Ten „kupující“? Nikdy jsem ho neviděla, neexistovala žádná fotka, jen prý „kámoš, co se neukazuje na netu“. A Tomáš? Přestal reagovat.
Dny běžely a mně docházelo, že jsem poslala hodinky v hodnotě dvou set tisíc korun naprosto cizímu člověku. A nikdo mi je neplánuje vracet. Po týdnu ticha jsem se pokusila najít adresu. Na zvonku nebylo jméno, které Tomáš uváděl. Volala jsem na číslo, které mi poslal – neexistovalo. Psala jsem mu zprávy: přečtené, ale bez odpovědi. V tu chvíli jsem to vzdala a šla na policii.
Tam mi řekli, že podobné případy řeší čím dál častěji. Že lidé zneužívají důvěry, a že pokud nemám fakturu, smlouvu nebo aspoň potvrzení o převzetí, šance na vymožení je malá. Vyplnila jsem protokol, popsala situaci a odešla s pocitem, že teď už je to stejně jedno. Už mi bylo jasné, že o hodinky jsem přišla. Ale co mě bolelo víc – přišla jsem i o iluzi, že lidi, které známe roky, jsou vždycky ti, za které je považujeme.
Jak se z přítele stane podvodník
Nešlo totiž jen o obchod. Šlo o vztah, který měl nějakou důvěru. O člověka, kterému jsem bez váhání dala do ruky věc za statisíce. Kdyby mě okradl někdo neznámý přes inzerát, mrzelo by mě to. Ale tohle? Tohle bylo něco jiného. Tohle bolelo. Dnes vím, že to byla hloupost. Posílat drahé věci bez smlouvy, bez zálohy, bez pojistky. Ale když má člověk dojem, že zná toho druhého roky, nemyslí na to, že může být zrovna on tím, kdo vás podrazí.
Dvě stě tisíc je hodně peněz. Ale horší než ta ztráta je vědomí, že někdo z vašeho okolí, někdo, komu jste věřili, využil situace. Dnes už vím, že Tomáš měl problémy s penězi. Lidem dlužil, měl exekuce, o kterých jsem netušila. Hodinky prodal, to je jisté – možná už v den, kdy je dostal do ruky. A co jsem dostala já? Ticho. Žádné vysvětlení. Žádná omluva. A tak jsem přišla o hodinky, o peníze a o jednoho přítele. I když vlastně – přítel to byl možná jen v mé hlavě.
