Článek
Letěli jsme do hotelu s all inclusive, u moře, s bazénem, kde bylo všechno připravené na rodiny s dětmi. Přesně ten typ dovolené, na který se děti těší měsíce dopředu a dospělí doufají, že si aspoň chvíli sednou s knihou a drinkem. A chvíli to tak opravdu vypadalo. Jenže pak se všechno tak trochu zvrtlo.
Dcera má čerstvých třináct, což je takové to divné období, kdy už není dítě, ale ještě není úplně dospělá. Doma se hádá, že si může obléct, co chce, ale když má pomoct s nádobím, je zase malá. Má nálady, které se mění rychleji než počasí, a všechno, co řeknu, je podle ní trapné nebo mimo. Přesto jsme se těšili, že nám pobyt u moře udělá dobře. A dceři taky – od školy, od stresu, od sociálních sítí.
Hotel byl přesně podle katalogu. Moře pár metrů, personál usměvavý, každý den animační program. Pro děti, pro teenagery, večer diskotéka, během dne vodní hry. První den se dcera jen tak rozkoukávala, trochu se styděla, ale už druhý večer se vrátila do pokoje s očima zářícíma jak baterky. Mluvila o „nějakým animátorovi“, co s nimi dělal soutěže. Vůbec mi to nepřišlo zvláštní – je normální, že se dětem někdo líbí, že si někoho oblíbí. Ale postupně začalo být jasné, že to není jen tak.
Každý den se těšila na jeho program. Ráno vstávala sama od sebe, což doma neudělá ani za zlatý prasátko. Začala si vybírat, co si vezme na sebe, chtěla si půjčit moje řasenky. Byla nervózní, když šly děti k bazénu, aby tam byla první. A pořád o něm mluvila. Jak je vtipnej. Jak voní. Jak má hezkej úsměv. Všimli jsme si s partnerem oba, ale nechtěli jsme z toho dělat vědu. Jenže pak přišla ta věta, na kterou jsem nebyla připravená.
Seděli jsme večer na balkoně pokoje, já si dávala víno, ona přišla celá rozzářená a povídá: „Mami, já jsem se asi zamilovala.“ Zasmála jsem se a řekla jí, že to je hezký, že se jí někdo líbí. Jenže ona mi pak řekla, že s ním dneska mluvila sama. Že jí řekl, jak krásně se směje, a že jí nabídl, ať za ním zítra přijde dřív. A že je jí úplně jedno, že je starší. „Mně nevadí, že mu je dvacet, mami. Mě fakt baví.“ A v tu chvíli jsem trochu ztuhla.
Začala jsem opatrně – vysvětlovat, že je normální, že se jí líbí starší kluk, že to nic neznamená, že on to tak určitě nemyslel. Ale ona byla jiná. Nebylo to to dětské „on je hezkej“, bylo to najednou dospělé „mě s ním baví být“. A jak jsme se o tom bavily dál, pochopila jsem, že tenhle výlet není jen výlet. Že moje dítě mi právě dává vědět, že se z ní stává slečna, která prožívá úplně nové emoce. A že mi to přišla říct, protože mi věří.
Nejspíš bych se měla cítit pyšně – že mi řekla pravdu, že jsme si blízké. Ale v tu chvíli jsem spíš cítila lehkou paniku. Nejradši bych ji zabalila do deky, vzala zpátky do školky a pustila jí pohádku. Jenže už je to tady. Dospívání. A to nepočká. V dalších dnech jsem ji víc pozorovala. Mluvila o něm s kamarádkami, čekala, kdy ho uvidí, a on se k ní dál choval mile, ale přesně tak, jak má – jako profesionál. Dával si pozor, aby to nevypadalo nevhodně, a vlastně se choval velmi dobře. Ona si to samozřejmě idealizovala, ale věřím, že jí to jednou dojde.
Když jsme se vraceli domů, byla smutná. Seděla v letadle a koukala z okna, s těmi svými sluchátky v uších a zasněným pohledem. Na letišti mi řekla, že to byla ta nejlepší dovolená v životě. A že se těší, až mi zase bude moct něco takového říct. Tuhle větu si asi zapamatuju navždy. Já se jen tiše usmála, přikývla, a řekla si v duchu, že příště si asi musíme vybrat hotel bez animátorů. Ale stejně vím, že ani to by už nestačilo.
