Článek
Všichni se cpou, předbíhají, někdo si to pálí uličkou s vozíkem jako tank, jiný zastaví v nejhorším možném místě a blokuje celý regál, zatímco vybírá mezi dvěma skoro stejnými paštikami. Ale i tak tam samozřejmě občas musím. Zrovna ten den to vypadalo, že bude všechno klapat: děti jsem nechala doma s partnerem, nákupní seznam připravený v mobilu, nálada docela fajn. Jenže to jsem ještě netušila, že se v oddělení se zeleninou potkám s někým, kdo z běžného dne udělá scénu jak z levného televizního dramatu.
Začalo to úplně nenápadně. Stojím si tak u rajčat, přemýšlím, které z těch přešlechtěných kuliček by mohly mít aspoň trochu chuti, když tu se vedle mě přišourá chlap. Nezdraví, neřekne ani slovo, prostě si to namíří ke stejnému regálu, nakloní se přede mě a začne se cpát k bedně. Jako kdybych tam vůbec nebyla. Uhnu mu, nic neříkám, pořád jsem v klidu. Jenže on mi přitom přejel kolem nohy vozíkem. Neomluvil se. Ani nepodíval. A tak jsem mu jen tiše řekla: „Dávejte prosím pozor, skoro jste mi přejel nohu.“
To jsem ale neměla dělat. Otočil se na mě, oči vyvalené, obočí nahoře a hned spustil. Že co si to dovoluju, že jsem mu vlezla do cesty, že on tu byl první, a že když se někomu něco nelíbí, tak má nakupovat jinde. V ten moment jsem byla tak překvapená, že jsem jen koukala. Nechápala jsem, co se to děje – jestli jsem snad vstoupila do nějakého skrytého natáčení, nebo jestli ten člověk opravdu myslí vážně to, co říká. Mluvila jsem klidně, jen jsem požádala o trochu ohleduplnosti. Místo omluvy se ale rozjel naplno. Začal na mě řvát přes celý obchod, že lidi jako já kazí společnost, že jsem rozmazlená a ať si jdu k psychologovi. A to už jsem cítila, jak mi rudne krk.
Okolo se samozřejmě začali otáčet lidé. Někdo se zastavil, někdo raději zmizel. Byl to trapas jako hrom. A on pořád křičel. Přehazoval vinu, choval se jako naprostý buran, měl potřebu mě ponížit – a už to nebylo jen o jednom přejetí nohy, ale o celé show, kterou si chtěl zřejmě užít. V tom momentě se ve mně něco zlomilo. Udělal dva kroky ke mně, mluvil mi přímo do obličeje, a tak jsem mu jednu vlepila. Ne nějak tvrdě, ale přesně tak, aby se zastavil. Byla to facka, která říkala: „A dost.“
V obchodě nastalo hrobové ticho. Chlap ztuhl. Asi to nečekal. Najednou nebylo co říkat. Lidi kolem se přestali hýbat. Několik vteřin bylo slyšet jen bzučení zářivek a hučení chladicích boxů. A pak udělal to jediné rozumné, co mohl – otočil se a beze slova odešel. Já jsem se třásla. Vztekem, napětím, šokem. Ale nelitovala jsem. Protože když někdo překročí hranici, nemá cenu se dál omlouvat, uhýbat nebo dělat, že se nic neděje.
Neříkám, že je normální řešit věci fackou. Nejsem člověk, který by se s někým hned pral. Ale když na vás někdo řve na veřejnosti, ponižuje vás, dotýká se vás a neví, kde je mez, někdy není jiná možnost, jak mu dát hranici jasně najevo. Neomlouvám se za to, co jsem udělala. Naopak – kdybych to neudělala, nejspíš bych si to pak vyčítala. Protože přesně takoví lidé spoléhají na to, že jim to projde. Že ostatní sklopí hlavu, uhnou a nechají si to líbit. Ten nákup jsem samozřejmě nedokončila. Otočila jsem se a odešla – v hlavě pořád hučelo. Doma jsem to partnerovi řekla, a ten se jen usmál a řekl: „Dobře ty.“ A já věděla, že to nebyl hezký den, ale byl to den, kdy jsem se za sebe nemusela stydět.
