Článek
Padla volba na nenáročnou trasu v Beskydech. Jednoduchý okruh, zhruba deset kilometrů, s krásnými výhledy, jednou horskou chatou po cestě a několika lavičkami na odpočinek. Zkrátka ideální trasa pro každého, kdo má rád hory, ale nemusí se nutně drápat na vrcholky s jazykem na vestě.
Ráno jsme se nasnídali, připravili svačiny, vzali dostatek vody a vyrazili. Tchyně měla dobrou náladu, cestou do auta dokonce vtipkovala, že když nebude moct, tak si stopne traktor. Na začátku trasy jsme se ještě společně vyfotili, děti měly radost z batůžků a sušenek a my z toho, že jsme konečně v přírodě. První kilometry ubíhaly v pohodě, tchyně držela krok, sem tam si sedla na lavičku, ale všechno zvládala v klidu. Dokonce obdivovala výhledy a prý „si to fakt představovala horší“. Jenže pak přišel jeden nenápadný moment, který změnil celý výlet.
Zastavili jsme se na malé lesní křižovatce. Vpravo byla naše značená trasa, rovně šel chodník dolů kamsi mezi stromy, a vlevo vedla úzká cestička k potoku. Děti chtěly jít k vodě, my s partnerkou jsme se tam na chvíli vydali s nimi, a tchyně, že prý „zůstane na místě a odpočine si“. Byli jsme pryč možná pět, deset minut – děti si smočily nohy, natrhaly pár kvítků a vrátili jsme se zpátky. Jenže na místě nikdo. Ani tchyně, ani známky toho, kam se mohla vydat. Nejprve jsme si mysleli, že si to možná rozmyslela a pokračovala po trase, ale když jsme ji ani po dvaceti minutách chůze nedohnali, začala stoupat lehká nervozita. Otočili jsme se, prošli zpět celou křižovatku, volali, nic. Mobil u sebe měla, ale nezvedala. Jen jednou zazvonil a pak ticho.
Začali jsme obcházet širší okolí. Pár lidí jsme potkali, nikdo ji neviděl. V jednu chvíli se dostavila ta typická směs strachu, naštvání a viny – že jsme ji vůbec brali s sebou, že jsme ji tam nechali samotnou, že jsme to měli líp ohlídat. Dětem jsme tvrdili, že „babička je určitě napřed a čeká na nás u chaty“, ale sami jsme tomu moc nevěřili. Došli jsme k horské chatě zhruba v půli cesty a pořád nic. Sedli jsme si, objednali pití, a já zkoušel znovu volat. Nic. Pak ale přišel vrchol celého dobrodružství.
Do chaty přišel podsaditý chlapík v montérkách, sedl si k baru a během objednávání piva se zmínil, že kousek dolů po cestě je malá hospůdka, kde „sedí nějaká ženská z Prahy a dává si rumy s chlapama, co tam hrají karty“. Zpozorněl jsem. „Jak vypadá?“ ptám se. „No, šedý vlasy, zelená bunda, tak pětasedmdesát, pěkně ostrý jazyk,“ zasmál se. Už nebylo pochyb.
Hned jsme se zvedli, sešli asi půl kilometru dolů a opravdu – v malé, zakouřené hospodě, u stolu s partou místních štamgastů, seděla naše tchyně, před sebou panáka a malinovku. „No konečně, kde jste?“ řekla naprosto klidně, jako bychom to byli my, kdo se ztratil. Prý se jí tam nechtělo čekat samotné, tak šla „za nosem“ dolů, protože prý cítila vůni guláše. Místní ji prý hned poznali jako „pražandu“, ale nakonec ji přivítali s otevřenou náručí. Jeden jí vysvětloval, jak se v Beskydech vaří slivovice, druhý jí nabízel domácí koláč a třetí se jí prý ptal, jestli nemá dceru.
Děti měly radost, že je babička v pořádku, partnerka se s ní objala, a já? Já si šel dát jedno pivo, protože mi z toho celého začínala tepat hlava. Nakonec jsme tam strávili skoro hodinu. Tchyně v dobré náladě, my už zase v klidu, a štamgasti spokojení, že měli zpestření. Po návratu domů jsme si říkali, že to vlastně celé dopadlo dobře. Ale příště, když někam půjdeme, jí připevním na bundu AirTag. Nebo rovnou cedulku: „Ztrácím se za jídlem a pitím. Pokud mě najdete, vraťte mě rodině.“
