Článek
Vždycky jsem si říkala, že půjčky jsou past a že je lepší počkat, našetřit, uskromnit se. Ani kreditku jsem nikdy nechtěla. Připadala jsem si zodpovědná.
Když jsem se ale rozhodla, že si pořídím auto na leasing, protože dojíždění do práce vlakem mi začalo ubírat hodiny denně, narazila jsem. V bance se na mě dívali, jako bych přišla žádat o miliony. Problém nebyl v tom, že bych měla nízký plat. Nebo dluhy. Problém byl, že jsem neměla žádnou historii. Prý si mě nemůžou nikde ověřit.
Prý se neví, jestli bych vůbec uměla splácet
Slečna za přepážkou mi to vysvětlovala s omluvným úsměvem. „My vás neznáme,“ říkala. „Vy jste nikdy nesplácela žádný úvěr, takže nevíme, jak byste se chovala.“ Připadala jsem si jako kriminálník. Jako někdo, kdo se celý život choval slušně, a právě to se mu teď stalo osudným.
Nabídli mi jinou možnost – vysoké úroky, ručitele, nebo větší akontaci, kterou jsem ale neměla. Auto jsem potřebovala co nejdřív, protože mi změnili směny a spoj už nejel. Jenže leasing padl. A tak jsem odešla s nepořízenou. Zklamaná a upřímně naštvaná.
Půjčila jsem si na mobil. A pak ještě na lednici
Po pár dnech jsem ale narazila na radu známého: „Vem si něco malýho na splátky, hlavně ať tě viděj v registrech.“ Nechápala jsem. Proč bych si měla brát něco, co nepotřebuju? Jenže pak se mi rozbil mobil. Tak jsem si řekla – dobře. Vzala jsem si půjčku na nový telefon. I když bych radši koupila nějaký levnější, pořídila jsem si lepší, aby to vypadalo hodně.
A když o týden později odešla lednice, bylo jasno. Vzala jsem si další malou půjčku. Tentokrát na spotřebič, který jsem opravdu potřebovala. A pak jsem obě půjčky okamžitě splatila, abych prý v registrech vypadala dobře. „Tohle banka uvidí,“ řekl známý. „Že umíš splácet. A třeba ti pak leasing dají.“
K čemu je, když jste celý život poctiví?
Nemůžu říct, že bych byla na dně. Ale vnitřně mě tohle celé rozladilo. Proč je systém nastavený tak, že lidé bez dluhů jsou vlastně nedůvěryhodní? Jako bych byla špatný klient, protože jsem si nikdy nepůjčila. Přitom jsem jen chtěla žít podle svých možností a nechtěla se nikdy zadlužit.
Teď najednou musím vytvářet falešnou iluzi. Hrát hru, kterou jsem nikdy hrát nechtěla. Kupovat si věci na splátky jen proto, aby mi někdo někdy „uvěřil“. V mých pětačtyřiceti je to absurdní. Ale pokud chci auto, asi jiná cesta neexistuje.
Možná jsem naivní. Ale pořád věřím, že poctivost má smysl
Zatím splácím, jak mám. Až budou půjčky „odfajfkované“, zkusím to znovu. Možná jiná banka, možná jiný přístup. Nechci se vzdát. Ale zároveň si říkám, jak by to asi působilo na někoho, kdo je třeba ještě starší než já. Nebo nemá nikoho, kdo mu poradí.
Někdy mám pocit, že náš systém umí být hodně krutý. Ne na ty, co dluží miliony, ale právě na ty tiché, nenápadné, zodpovědné. Ti jsou totiž často neviditelní. Až do chvíle, kdy něco potřebují. A to už bývá pozdě.
—
Zdroj: Lenka T., Kladno
