Článek
Zněla nadšeně. A to mě děsilo nejvíc. Původní plán byl jednoduchý. Stráví u nás týden. Přijede, trochu si odpočine, pobude s námi, popovídáme si, dáme si společné večeře. Pohoda. Mám ji ráda – opravdu! Je milá, vtipná, ochotná pomoct. Jenže je v ní i něco… něco divokého. Něco, co přináší chaos. A já měla obavy, že tenhle týden nebude tak klidný, jak jsem si naivně představovala.
A taky že ne. Otevřela jsem dveře. A už tam stála. Rozzářená, šťastná, objímala mě tak pevně, až jsem si nebyla jistá, jestli mě chce pozdravit, nebo udusit. „Děti moje, jsem tady!“ zahlaholila přes celý dům. Děti okamžitě vyběhly ze svých pokojů a nadšeně jí padly kolem krku. Tohle bylo fajn. Mám ráda, když vidím, jak se mají rádi. Přítel se na ni usmál a přebral její kufr, který byl větší než já.
Proboha, vždyť tu bude jen týden. „Nechtěla jsem riskovat, že mi něco bude chybět!“ vysvětlila s úsměvem, když si zouvala boty a už přitom mířila do kuchyně. A tam to začalo. První kritika. „No teda… ty máš hrozně malé hrníčky. Jak v tom může člověk pít kávu?“ A hned na to: „Tys tady od posledně nic nezměnila?“ Nadechla jsem se. Tohle zvládnu. Ale pak si prohlédla můj pečlivě uspořádaný šuplík s kořením a začala ho předělávat. „Ale miláčku, ty to máš úplně nelogicky! Bobkový list vedle vanilky? To nedává smysl!“
Ne, ne, ne. Chtěla jsem něco říct, ale už bylo pozdě. Moje perfektně organizovaná kuchyně se během deseti minut proměnila v místo, kde jsem nenašla ani vlastní vařečku. „No, tak to je lepší, ne?“ podívala se na mě s úsměvem. Usmála jsem se. Přísahala bych, že se mi cuklo oko.
Den třetí: Tchyně a její mise zachraňte rodinu
Dny ubíhaly a já začala chápat, že nic nebude tak, jak bylo. Každý den přinesl nějaké překvapení. Tchýně byla hodná, laskavá, opravdu se snažila pomoct. Jenže… pomoc v jejím podání znamenala převzetí kontroly. Nešla do obchodu koupit pár drobností. Naplnila lednici tak, že jsem ji sotva zavřela. Neudělala dětem jen malé překvapení. Každému koupila obří tašku plnou věcí, které rozhodně nepotřebovali.
A když jsem se snažila protestovat? „Ale vždyť vám to pomůže! Jsem tu, abych vám ulehčila život!“ Jenže pak se stalo to nejhorší. Jednoho večera seděla s mým přítelem u stolu a z ničeho nic, zcela klidně, jakoby nic, řekla: „Víš, drahý, já si myslím, že ta tvoje žena je někdy trochu tvrdohlavá.“ Cože? „Mami…?“ řekl opatrně můj přítel.
„No jen se na ni podívej! Krásná ženská, šikovná, ale prostě si nedá poradit!“ pokývala hlavou, jako by se jí to dotýkalo. „Já jsem ti třeba jen pomohla uspořádat kuchyň – a ona vypadala, jako bych jí zapálila dům!“ Nezmohla jsem se na slovo. To nemohla myslet vážně.
Den pátý: Konečná fáze – přežila jsem?
Blížil se konec týdne a já už byla vyčerpaná. Fyzicky i psychicky. Tchyně byla skvělá žena, ale byla jako tornádo. Přišla, všechno přestavěla, udělala zmatek, ale přitom se tvářila, že to vlastně bylo k našemu dobru. Den před jejím odjezdem jsem se přistihla, jak si počítám hodiny do jejího odjezdu.
A pak, úplně poslední večer, když jsme seděly u čaje, se na mě podívala a řekla: „Víš, děvenko, já tě mám vlastně moc ráda.“ Zvedla jsem oči. Čekala jsem další kritiku. Ale ona pokračovala: „Já jen… někdy chci moc pomáhat. A asi mi nedochází, že ne každý to potřebuje.“
Den sedmý: Poslední zatroubení
Zůstala jsem zaskočená. Ona to ví? Usmála se. „Ale neboj, příště už budu hodnější. Už jen poradím, kde máš co přestavět, a zbytek nechám na tobě!“ A v tu chvíli jsem pochopila, že tahle žena se nikdy nezmění.
Ráno, když odjížděla, objala mě tak pevně, že mi znovu málem vyrazila dech. „Děti moje, bylo to nádherné!“ vykřikla. „Příště přijedu na dva týdny, ať si to pořádně užijeme!“ Přítel mi stiskl ruku. Chápal, co prožívám. A já? Usmála jsem se. „Jasně, maminko, už se těšíme.“ A v duchu jsem si říkala: Příště řekneme, že nejsme doma.
