Článek
V ten moment mi zazvonil telefon. Neznámé číslo, ale s českou předvolbou. Vzala jsem to. Až zpětně mi došlo, že právě tehdy začal můj největší omyl. Hlas na druhém konci byl příjemný. Představil se jako pracovník bezpečnostního oddělení mé banky. Věděl moje jméno, moji banku i to, že mám spořicí účet. Hned zkraje mi oznámil, že u mého účtu právě došlo k pokusu o neoprávněnou platbu ve výši osmnácti tisíc korun. Prý se jim to podařilo zachytit včas, ale potřebují ověřit mou identitu a zabezpečit účet, aby se to neopakovalo.
Zaskočilo mě to. Jasně, člověk slyšel o podvodech, ale stejně si nikdy nepřipustí, že by se mu to mohlo stát. Zvlášť když ten člověk na druhém konci linky mluvil tak klidně, technicky a profesionálně. Žádné výhružky, žádný nátlak. Prostě jako normální bankéř, co dělá svou práci. Začalo to být podezřelé až ve chvíli, kdy mi řekl, že je nutné si v internetovém bankovnictví „ověřit nastavení zabezpečení“ a požádal mě, abych se přihlásila.
Což jsem, jako blázen, udělala. Neptal se na hesla, jen chtěl potvrzení identity přes SMS. A právě to byla ta past. Přišla mi zpráva s kódem a on mi řekl, že ho mám nahlásit kvůli ověření. V hlavě mi to už trošku blikalo, ale ještě pořád jsem mu věřila. Ten hlas, ten způsob mluvy, ta profesionalita. Jako by byl z banky deset let. Kód jsem mu řekla. V tu chvíli to šlo ráz na ráz.
„Výborně, účet je nyní zabezpečen. Pokud by se něco dělo, hned vám zavoláme,“ řekl a hovor ukončil. Já si šla pro studené kafe a ještě jsem měla dobrý pocit, že se všechno stihlo zachránit. Uběhlo asi pět minut, když mi začaly chodit zprávy. Nejprve potvrzení platby. Pak další. A pak notifikace, že můj účet je prázdný.
Došlo mi to až ve chvíli, kdy bylo pozdě. Volala jsem na infolinku banky, tentokrát už na skutečné číslo. Slečna na druhém konci byla velmi milá – a velmi smutná, protože už nebylo co zachraňovat. Během těch pěti minut stihl někdo převést všechny peníze z mého běžného i spořicího účtu. A protože jsem mu sama dala autorizační kódy, banka to nebrala jako chybu z jejich strany. Peníze byly pryč.
Seděla jsem na posteli, dívala se na telefon a nevěděla, co dělat. V hlavě mi běžely všechny scénáře – jak to řeknu partnerovi, jak zaplatíme nájem, co uděláme s hypotékou. Byl to naprostý šok. Ne proto, že mě někdo okradl. Ale proto, že jsem si to vlastně udělala sama. Samozřejmě, šla jsem na policii. Sepsali to, vzali výpisy, slíbili, že to pošlou na oddělení kyberkriminality. Ale rovnou mě upozornili, že tyhle případy končí skoro vždycky stejně.
Účet je vedený na bílého koně, peníze jsou fuč, stopy vedou bůhvíkam. Vyšetřování trvá měsíce, často se nic nedohledá. A i když pachatele najdou, peníze už dávno nejsou. Něco mi ale ten policista řekl a pořád mi to zní v hlavě. „Věřte mi, nejste první a rozhodně nejste poslední. Tihle lidé vědí, co dělají. Vycítí, když je člověk unavený, nesoustředěný, když má doma děti, spěchá nebo prostě věří autoritám.“
Ano, přesně to jsem byla. Věřila jsem, že mi volá někdo, kdo mi chce pomoct. A že já musím jenom spolupracovat. Ten hlas zněl mile, vůbec na mě netlačil, měl všechno připravené. Věděl, jak mluvím, kde mám účet, znal moje jméno. A já se chytla.
Ten příběh není výkřik do prázdna. A už vůbec to není výčitka. Sama sobě si to vyčítám dost. Ale jestli vám na tomhle článku záleží jedna jediná věta, ať je to tahle: Nikdy nikomu neříkejte autorizační kódy. Nikdy. Ani když vám řekne, že je z banky. Ani když to vypadá jako bezpečnostní opatření. Ani když to zní důvěryhodně.
Ten jeden kód mi sebral deset let úspor. Tisíce hodin práce. A během jediné minuty jsem se stala obětí někoho, kdo měl jen dobře nacvičený telefonní projev.
Nechci působit jako hysterka. Chci jen, abyste si na to vzpomněli, až vám někdo zavolá. Protože ti lidé jsou připravení. A vy možná zrovna nebudete. A pak už bude pozdě.
