Článek
Společně. Že když je zle, řekneme si to a nějak se to vyřeší. Jenže on měl jiný plán. Ticho.
Začalo to vlastně nenápadně. Párkrát se stalo, že karta „náhodou nefungovala“, nebo že mu „nepřišla výplata“. Vždycky měl vysvětlení po ruce. Někdy až moc ochotně. A já to brala, protože jsem nechtěla být ta, co podezírá vlastního muže z průšvihu. Jenže ono to nebylo podezírání. Byla to intuice. A měla pravdu.
Ten den nikdy nezapomenu. Vyšli jsme z obchodu, měli jsme dvě tašky a děti v autě už netrpělivě čekaly, že pojedeme na výlet. A pak se u auta objevili dva chlapi. Ne policie. Exekutoři. A že si auto odvážejí. Prý kvůli nedoplatku, který se táhne už skoro rok. Stála jsem tam s nákupem v ruce a vůbec nechápala. Byla jsem přesvědčená, že se spletli. Ale nespletli.
„To je nějaký omyl,“ začala jsem, ale oni už přesně věděli, co říct. Ukázali papíry, razítka, podpisy. A pak řekli jméno mého manžela. Bylo to tam černé na bílém. Dlužná částka, datum, rozhodnutí. A můj muž stál vedle mě, najednou tak malej, jak jsem ho snad nikdy neviděla. Neměl slova. Jen se díval do země a mlčel. Děti koukaly z okýnka a ptaly se, proč nám berou auto.
Byla to ostuda. Všichni na parkovišti ztichli. Dva důchodci, co se opírali o nákupní vozík, tři puberťačky a jedna paní s kočárkem. Všichni jsme tam byli. A já jsem poprvé v životě měla chuť utéct a už se nevrátit.
Doma jsem na něj křičela. Nikdy jsem nekřičela. Ale tentokrát to nešlo jinak. Ne kvůli těm penězům. Ale kvůli tomu lhaní. Měsíce mi tvrdil, že je všechno v pořádku. Když jsem se ptala, proč si bere tolik přesčasů, říkal, že šetříme na dovolenou. Když jsem našla upomínku v jeho bundě, tvrdil, že to je stará věc, co už vyřešil. Nevyřešil nic. Všechny ty složenky házel do skříně ve sklepě. Našli jsme jich přes padesát. A já měla do té chvíle za to, že máme čistý stůl.
Dlužil přes 240 tisíc. Za nějaký nesmyslný úvěr, který si vzal potají, když přišel o jednu zakázku. Neřekl mi to. Prý mě nechtěl zatěžovat. Nechtěl, abych se bála. Jenže ono se to tak nějak samo nabalovalo. A pak už byl v takovém průšvihu, že si bral další půjčky, aby splatil ty předchozí. Klasická spirála. A já v ní jela s ním, aniž bych o tom věděla.
Po tom fiasku jsme si sedli. Tedy – já ho donutila. Vzala jsem všechny papíry, obvolala poradnu a začali jsme se pomalu škrábat ven. Šlo to těžko. Já jsem měla vztek, on výčitky. Občas jsme spolu nemluvili celé dny. Děti se ptaly, proč nejdeme do kina. Proč už nemáme auto. Proč táta spí na gauči. A já jsem jim jen říkala, že teď musíme chvíli šetřit.
Neodešla jsem. Asi by to bylo jednodušší, ale něco mi říkalo, že ještě není konec. Že si zaslouží šanci, když bude upřímný. Začal chodit na brigády. Každou korunu mi dával na stůl. A pomalu, kousek po kousku, jsme se začali znovu učit mluvit pravdu. Už to nikdy nebude jako dřív. Ale možná to nakonec ani není potřeba.
