Článek
Ale vždycky jsem měla pocit, že se to týká někoho jiného. Někoho, kdo třeba opravdu udělal něco strašného. Ne mě. Jenže teď sedím v kuchyni, koukám do hrníčku s vychladlou kávou a v hlavě mi pořád dokola zní ta věta: „Já už tě nechci vídat.“
Řekl to klidně. Bez křiku, bez výčitek. Vlastně to bolelo o to víc. Kdyby mi nadával, aspoň bych měla proti čemu se bránit. Ale on to prostě jen řekl, jako když oznamuje, že si nechá zrušit Netflix. Prý to tak cítí. Prý si potřebuje udělat ve věcech pořádek. Prý má na to právo.
Samozřejmě že má. Jenomže co s tím má dělat člověk, který dvacet let žil s vědomím, že dává všechno? Neříkám, že jsem byla dokonalá matka. Kdo je? Ale byla jsem tam. Vozila jsem ho na tréninky, pekla bábovku, když měl narozeniny, seděla s ním u přijímaček, i když jsem z toho sama měla nervy jak špagát. Nikdy jsem ho neuhodila. Nikdy jsem ho nevyhodila z domu. Nikdy jsem mu neřekla, že ho nechci vidět.
Co přesně jsem pokazila, nevím. On sám to říct nedokázal. Jen že prý toho bylo víc. Prý že má pocit, že se pořád cítí být hodnocený. Že mě nikdy neuspokojil. Možná má pravdu. Možná jsem ho někdy dusila vlastními očekáváními. Ale dělala jsem to z lásky. Aspoň jsem si to tehdy myslela. A když člověk miluje, někdy tlačí moc. To už teď vím. Ale tehdy jsem si to neuvědomovala.
Když odešel, nezapomněl zavřít dveře. Slabá vděčnost. Ještě chvíli jsem seděla na pohovce a čekala, že se třeba vrátí, zaklepe a řekne, že to byl omyl. Místo toho přišla jen zpráva na mobil: „Neber to osobně. Prostě to tak mám.“ Jak jinak to mám brát?
Začala jsem se ptát sama sebe, co to vlastně znamená být matkou. Jestli je to něco, co se počítá jen do určitého věku dítěte, nebo jestli to má nějaký konec. Jestli se dá být matkou někoho, kdo o to nestojí. A hlavně – co pak? Kam s tou láskou, co zůstane?
Lidi říkají, že čas všechno spraví. Možná. Ale jsou věci, které se spravit nedají, jen se naučíš s nimi žít. Každé ráno si říkám, že to bude lepší. Někdy opravdu je. Jindy ne. Někdy mě přepadne záchvat pláče třeba u regálu s těstovinami, protože si vzpomenu, že miloval lasagne. Někdy mě přepadne hněv, že mě takhle odstřihl, jako bych byla nějaký špatně nastavený profil na sociální síti.
Zatím nevolal. Nepsal. Nechodí. A já nevím, jestli někdy bude. Ale přestala jsem ho uhánět. Poslala jsem jednu zprávu. Napsala jsem jen: „Pořád tě mám ráda.“ A tím jsem skončila.
Možná jednou přijde. Možná ne. Ale já už vím, že některé věci prostě nepochopím. A že někdy je největší láska právě to – nechat jít.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
