Článek
Kufr jsem balila tajně večer, když děti usnuly, a do diáře si poznamenala falešný záznam o školní třídní schůzce. Nebyla jsem na sebe pyšná, ale v tu chvíli to byla jediná věc, která mě držela nad vodou.
Na letišti jsme se potkali jako cizí. Já prošla kontrolou první, on o pár minut později. Seděli jsme od sebe, každý sám, dokud se letadlo nevzneslo. Teprve ve Španělsku jsme si dovolili chovat se jako pár. Držel mě za ruku, smál se na mě jako kdysi manžel, když jsme spolu ještě něco cítili. Cítila jsem se zase živá.
Jenže všechno se pokazilo hned druhý den odpoledne.
Seděli jsme na promenádě v Benalmádeně, on jedl churros a já se právě rozhodovala mezi sangríí a ledovým kafem, když jsem koutkem oka zahlédla známý obličej. Nešlo o nikoho slavného, žádná herečka, žádný bývalý kolega. Byla to paní Sochorová ze čtvrtého patra. Naše sousedka. Ta, co vždycky suší peřiny na balkoně, a když jdu večer venčit psa, dívá se skrz žaluzie, jestli náhodou nekouřím. Neřekla ani slovo, jen se na mě podívala. Ne usmála, ne pokývla. Jen ten pohled. Jako by si právě udělala mentální poznámku a založila ji do složky s nápisem „Až bude vhodná chvíle“.
Zrudla jsem až po uši. Můj milenec se ptal, kdo to byl, ale já jen zamumlala, že jsem se asi spletla. Když pak o hodinu později šla kolem našeho hotelu a zahlédla nás znovu – už tentokrát ruku v ruce – bylo mi jasné, že se neplete ani ona.
Zbytek dovolené byl jako na trní. Každý večer jsem se dívala, jestli ji neuvidím v restauraci nebo v baru. Každé zazvonění telefonu mi připadalo jako přímé volání osudu. Věděla jsem, že mě čeká buď trapné vysvětlování, nebo rovnou rozvod. Už jsem ani nemyslela na milence, ani na jeho doteky. Myslela jsem jen na to, kdy přesně paní Sochorová přistane a komu co řekne.
Po návratu jsem první dny chodila domů se zataženou kapucí. Děti nic nepoznaly, muž taky ne – naštěstí je typ, který si nevšimne ani nového účesu, natož vnitřního rozkladu manželky. Jen ta Sochorová. První týden jsme se míjely ve výtahu. Mlčky. Pak se na mě jednoho dne podívala, usmála se a jen řekla: „Doufám, že vám ta dovolená prospěla. Tvářila jste se tam spokojeně.“ A zmizela.
Neřekla to vyčítavě, spíš jako konstatování. Ale právě v tom byl ten jed.
Od té doby žiju s tichým pocitem, že nic není tak tajné, jak si člověk myslí. A že karma má někdy podobu postarší ženy s šedivými vlasy a skvělou pamětí.
