Článek
Pro ni dost pohodlí, pro mě dost přírody. Jenže realita se od těch laděných fotek na internetu lišila zhruba stejně jako svatební den od rozvodového stání. A byla to právě tahle dovolená, která nám oběma nastavila zrcadlo. Včetně těch šmouh, co si člověk sám na sobě nerad přiznává.
Markéta chtěla hotel. Nejlépe s wellness, ideálně s výhledem na moře. Já si představoval něco trochu jiného. Klid v lese, večerní oheň, ranní rosa na spacáku. Nechtěl jsem trávit dovolenou mezi betonem a snídaněmi, které končí v deset. To můžu zůstat v kanceláři.
Dlouho jsme se nemohli shodnout. Až jsme jednou narazili na fotky dřevěného stanu s postelí, koberečkem a malou terasou s výhledem do údolí. Glamping. Spojení glamour a campingu, psali. Pro mě kompromis, pro ni aspoň nějaká míra civilizace. Všechno to vypadalo jako řešení, které nás neudusí. Objednali jsme to během tří minut, bez čtení recenzí. Možná první chyba.
Na místě nás přivítala paní v gumácích, co vypínala vodu kvůli závadě v nádrži. Když jsme se zeptali na restauraci, ukázala na mapku s turistickými trasami a poznamenala, že nejbližší krám je čtyři kilometry lesem. „Ale za to tu budete mít klid jako nikde,“ dodala s úsměvem, který tehdy ještě vypadal mile. Markéta už tehdy nebyla nadšená, ale zatím mlčela. Možná proto, že věděla, že jsem se kvůli téhle dovolené vzdal své chaty u Berounky.
První noc pršelo. Voda prosákla na bok postele. Ráno jsem šel na dřevo a spadl do bahna. Když jsem se vrátil, Markéta seděla na terase s výrazem, jaký mívá obsluha v bistru po šestnácté hodině šichty. Mlčky jsme snědli suchý chleba a jablko, protože jogurty jsme zapomněli v kufru auta, které zůstalo o dvě stě metrů níž.
Večer jsme se pohádali. Kvůli maličkosti. Chtěl jsem rozdělat oheň, ona se bála, že kouř zasmradí všechno oblečení. Vyčetla mi, že jsem ji zase zatáhl do něčeho, co není „normální dovolená“. Já jí vpálil, že tohle není reklama na prosecco, ale skutečný život. Padla i slova, která se normálně říkají potichu a v hádkách nahlas. Kdyby ten stan neměl zip, asi by někdo z nás v noci vyběhl a už se nikdy nevrátil.
Třetí den jsme se přestali bavit. Markéta seděla celé odpoledne s knihou, já šel na túru. Bez cíle. Jen tak jít, funět do kopce a doufat, že ten vztek trochu vyšumí. Vracel jsem se večer, přes les, promočený, hladový, a ne úplně jistý, jestli mě v tom stanu ještě někdo bude čekat.
Byla tam. Uvařila čaj z těch posledních pytlíků, co jsme měli. Neřekli jsme si nic moc. Jen že tohle fakt nebyl dobrý nápad. A že příště prostě pojedeme na dvě dovolené. Každý zvlášť.
Zbytek týdne jsme nějak přežili. V dešti, s jedním ručníkem pro dva, bez wi-fi a s jedním zapomenutým balíčkem špaget, které chutnaly jako trest. Ale možná právě díky tomu jsme si doma zase začali trochu víc vážit horké vody a faktu, že je kam utéct, když má člověk vztek. Kompromis, jak jsme si na začátku mysleli, totiž není vždycky cesta k harmonii. Někdy je to jen tichá dohoda o tom, že se budou oba tvářit spokojeně, i když ve skutečnosti počítají dny do odjezdu.
Dneska se tomu smějeme. A dovolenou plánujeme zvlášť. Ne proto, že bychom se neměli rádi. Ale protože se máme rádi dost na to, abychom se neštvali tam, kde je jen jeden ručník a druhý člověk za ním pořád čvachtá v bahně.
