Článek
Vždycky jsem byla spíš ta nenápadná, co poslouchá ostatní, a teď najednou… někdo, kdo se na mě dívá tak, že mě z toho pálí tváře. Říkal si Khaled. Pracoval v hotelu, znal pár frází česky, pořád se usmíval a choval se jako gentleman. A já – jako blázen – jsem tomu věřila.
Nešlo o žádnou rychlou romanci na jednu noc. Psali jsme si i po tom, co jsem se vrátila domů. Každý den zprávy, volání přes WhatsApp, srdíčka, sliby. „Jsi má královna.“ Až později jsem pochopila, že takhle nazývá každou druhou. Ale tehdy jsem to brala vážně. Měla jsem po rozvodu, děti odrostlé, byla jsem sama. Byla jsem vděčná, že si na mě někdo vzpomene.
Přijela jsem za ním o půl roku později. Ne jako turistka. Ale jako žena, která si myslela, že začíná nový život. Všichni mě varovali – kamarádky, sestra, dokonce i vlastní máma, která se do ničeho neplete. „To si neumíš najít chlapa tady?“ Jenže já nechtěla nikoho tady. Chtěla jsem jeho.
Prvních pár dní to bylo jako z pohádky. Procházky po pláži, levné večeře u plastových stolků, večer tanec na střeše hotelu. Pak jsem ale začala chápat, že se něco mění. Přestal mě brát mezi lidi. Najednou jsem nesměla jít sama ven. „Je to nebezpečné, drahá,“ říkal. „Chci tě chránit.“ Ale brzy to přestala být ochrana. Začal mi brát mobil, kontroloval, komu píšu. Jednou jsem si v noci potají zavolala mámě – přišel, sebral mi telefon a zamkl ho do skříně.
Nesměla jsem se namalovat. Nesměla jsem si vzít tílko. Jednou mě kvůli tomu zamkl v bytě a odešel pryč. Byla jsem tam celý den bez vody, bez jídla. A hlavně – bez možnosti odejít. Nechápala jsem, jak se to stalo. Jak se z milého muže stala hrozba, ze které se mi chtělo zvracet. Jenže jsem pořád hledala omluvy. Říkala jsem si – je to jiná kultura. Je nervózní. Žárlí, protože mě má rád.
Sloužila jsem mu. Prala, vařila, uklízela. Nosila čaj jeho matce, která se na mě dívala s despektem. Nedovolila mi mluvit u stolu. Jednou mi řekla, že nejsem žena, ale stín. A on se zasmál. To bolelo víc než všechno ostatní.
Když mě jednou udeřil – jen lehce, „v afektu“ – došlo mi, že musím pryč. Ale jak? Neměla jsem peníze, telefon byl zamčený, cestovní doklady měl on „pro jistotu“. Když jsem se pokusila jít sama na letiště, chytil mě jeho bratranec a přivedl zpátky. „Tady nejsi v Evropě,“ zašeptal mi. A to byl ten moment, kdy mi došlo, že nejsem v lásce. Jsem v pasti.
Nakonec mi pomohl řidič, kterému jsem potají řekla, co se děje. Byl to starší muž, který znal pár českých slov. Dal mi peníze na taxi a řekl, ať běžím. Běžela jsem. Běžela jsem na letiště, bez kufru, bez rozloučení, bez pýchy. Jen s pasem, který jsem našla ukrytý mezi spodním prádlem – byl to zázrak.
Doma jsem mlčela. Neřekla jsem to nikomu. Styděla jsem se. Byla jsem přece dospělá žena, co „měla rozum“. A přesto jsem naletěla jako malá holka. Dnes už o tom mluvím. Ne kvůli sobě, ale kvůli jiným. Těm, které si myslí, že pohledný muž u moře je vstupenka do nového života. Není. Někdy je to jen vstupenka do klece.
