Článek
Hlava mi šrotovala na plné obrátky, práce bylo moc a víkendy prázdné. Nechtěla jsem sedět doma a přemýšlet, co všechno jsem měla udělat jinak. Tak jsem si koupila zájezd – jeden pokoj, jedno jméno, jeden kufr. K moři. Sama. Byla jsem rozhodnutá nečekat na nikoho a nic. Přijmout ticho, přestat se ptát proč a konečně si odpočinout. Bez výčitek, bez kompromisů. Možná to zní jako klišé, ale člověk někdy potřebuje být sám, aby se z toho všeho nezbláznil.
První dny ticho
V hotelu bylo plno. Rodiče s dětmi, hlučné skupinky, zamilované páry. Já byla tichá žena ve středních letech, co si ráno objednávala kávu s mlékem, obědvala sama a večer seděla s knihou na terase. Nikdo si mě moc nevšímal. Občas mě zamrzelo, že se nikdo nezeptá, odkud jsem nebo jestli si nechci přisednout. Ale měla jsem svou svobodu. Měla jsem klid. A věděla jsem, že to není navždy.
Třetí den jsem se vydala na pláž mimo hotel. Kousek od centra, kamenitá, ale s krásným výhledem. Málo lidí, více moře. Sedla jsem si na deku, roztáhla knížku a po chvíli slyším za sebou: „Promiňte, nevíte, jestli se tady může chytat?“ Otočím se a stojí tam chlap s udicí. Usměvavý, nenucený. Říkám, že netuším, ale že to rozhodně nevypadá jako zákaz. A on si přisedl. Jmenoval se Petr.
Žádný flirt. Prostě normální řeč
Nepředstavujte si romantickou pohádku. Nebyl to žádný flirt, žádná okatá hra. Normálně jsme si povídali. O knížkách, o rybách, o tom, že dneska je těžké potkat někoho normálního. Já o rozvodu, on o tom, že je vdovec. Oba jsme mluvili tak, jako by nám konečně někdo naslouchal. Žádné předvádění, žádná snaha zaujmout. Jen upřímnost a trochu smíchu. Na tu chvíli na pláži nezapomenu.
Další dny jsme se potkávali znovu. Někdy náhodou, jindy schválně. Byli jsme dva, co si měli co říct. Neřešili jsme, co z toho bude, neplánovali jsme nic dopředu. Jen jsme si užívali, že je někdo vedle. Když mi večer donesl na pokoj karafu s citronovou vodou, protože jsem měla spálená ramena, měla jsem chuť brečet. Ne proto, že to bylo romantické. Ale protože to bylo lidské.
A pak se všechno změnilo
Poslední den před odjezdem jsme si zašli na večeři. Klasická restaurace na pobřeží, plastové ubrusy, menu v osmi jazycích. Povídali jsme si dlouho, dlouho do noci. A pak řekl: „Víš, já tu nejsem sám. Já mám sebou kluka. Míša, osm let. Nechtěl jsem tě tím zatěžovat, ale možná je čas tě seznámit.“ Zůstala jsem zaražená. Ne proto, že by mi to vadilo. Ale proto, že jsem byla zaskočená, jak přirozeně to z něj vyšlo.
Druhý den ráno mi Petr přišel pomoct s kufrem. A vedle něj stál Míša. Hubený kluk s brýlemi a batohem větším než on sám. Podal mi ruku, jako by mě znal odjakživa. A pak řekl: „Táta říkal, že jste mu včera půjčila sůl.“ Smála jsem se. Přesně ten humor, co mě dostal i u jeho otce.
A tak jsem jela domů. Ne sama. Míša seděl vedle mě v autobuse. Petr seděl za námi. Povídali jsme si o škole, o tom, že neumí plavat, o tom, jak moc se těší domů za psem. V duchu jsem si říkala, co se to vlastně děje. Jela jsem na dovolenou, abych byla sama. A vracela jsem se jako někdo, kdo zase někam patří. Od té doby si píšeme denně. Voláme si. Nevíme, co bude dál. Nevíme, jestli to vyjde. Ale víme, že to stálo za to.
