Článek
Měli vyrazit na víkend do kempu u rybníka, kde se prý „krásně spí pod hvězdami“ a „děti si to zamilují“. Jak to celé dopadlo, by nikdo nevymyslel – a přesto se to stalo.
Přes den to vypadalo idylicky. Vyjeli v pátek po práci. Klasická kempová destinace, kterou jí doporučila kolegyně z práce – prý klidné místo, minimum lidí, u lesa. Po dvou hodinách cesty a jednom „mami, kdy už tam budem“ postavili stan, vybalili věci a šli se projít k vodě. Děti házely kamínky do rybníka, hrály si na piráty, Eva vařila na plyňáku polévku z pytlíku a říkala si, že to možná zvládnou. Možná že to celé bude fakt hezké.
Když se začalo stmívat, zalezli do stanu, děti dostaly pohádku na dobrou noc a chvíli to vypadalo, že všechno půjde podle plánu. Jenže kolem desáté začal foukat vítr. O hodinu později už byl vítr doprovázen deštěm, a někdy kolem půlnoci to připomínalo scény z katastrofického filmu.
Stan lítal jak plachta na cirkusáku
„Nejhorší byla ta bezmoc,“ vzpomíná Eva. „Ležíš tam, děti se budí, jsou vyděšené, slyšíš praskání větví a šustění stanu. A do toho ti v hlavě běží, jestli ten kolík, co jsi zarazila do země rukou, vydrží.“ Nevěděl to nikdo. Kolem druhé ráno už byli všichni vzhůru. Děti se bály, Eva se snažila dělat, že je to všechno v pohodě, a partner se pokoušel zvenku upevnit konstrukci, aby se stan nerozpadl. V tu chvíli bylo jasné, že spát se nebude.
Přestalo pršet až k ránu. Vyčerpaní, promrzlí, s mokrými ponožkami a kruhy pod očima, vyhlíželi východ slunce. A tehdy přišla ta poslední kapka. „Vylezeme ze stanu a koukáme – boty nikde,“ říká Eva a teď už se směje, i když tehdy jí do smíchu nebylo. Někdy během noci zmizely všechny čtyři páry, které nechali před stanem. Dvoje dětské sandály, jedny pánské tenisky a její kecky. Nešlo o drahé boty, spíš o tu absurditu.
V pět ráno, na boso, s dětmi v náručí, šli hledat, kam se mohly podít. Po chvíli objevili stopy. A ne ledajaké – zvířecí. Vypadalo to na jezevce nebo toulavého psa, kdo ví. Boty se nakonec našly rozházené pár metrů od stanu, jednu dokonce vytáhli z potoka. Byly promočené, ale celé. Záchrana.
Sbaleno za deset minut
Nebyla nálada na snídani, ani na další den v přírodě. Eva se s partnerem domluvila beze slov – stačil jeden pohled. Stan byl složený během pár minut, děti zabalené do dek, kemp opuštěný dřív, než se většina ostatních návštěvníků vůbec probudila. „V autě jsem si řekla, že už nikdy. Tohle už nikdy,“ říká Eva. Doma si dali sprchu, uvařili si čaj a pustili si film. Děti usnuly během první půlhodiny a Eva s manželem zírali do prázdna. Spánek na karimatce, boj se živly, noční „krádež“ bot – a to všechno kvůli tomu, že chtěli dětem dopřát zážitek.
Od té doby je pro ně stanování uzavřená kapitola. „Když budou děti starší a samy to budou chtít zkusit, půjčím jim stan a ať si jedou. Ale já? Už nikdy víc.“ Letos to vyřešili jinak: koupili malý stan, postavili ho dětem na zahradě a nechali je tam přespat. Bez větru, bez divoké zvěře, s možností jít si odskočit na záchod do domu. A fungovalo to. Zážitek to byl taky. A hlavně – boty zůstaly tam, kde měly.
