Článek
„Ticho, jaké ve městě nezažijete.“ A tak jsme si to malovali – v hlavě už jsme viděli jabloně v zahradě, kafe na zápraží a rána, kdy nás nebudí nic jiného než sluneční paprsky. Jenže… slunce není na vesnici první, kdo se ráno hlásí o slovo.
Budíček ve čtyři
První ráno bylo vlastně roztomilé. Ještě jsme ani nestihli vybalit všechno ze stěhovacích krabic, když nás probudil táhlý kokrhavý zvuk. Kohout, klasika, vesnický folklór. Usmáli jsme se na sebe, že to k tomu prostě patří. Ale že to bude každý den ve čtyři ráno – to nám nikdo neřekl. A hlavně, že to nebude jeden kohout, ale hned tři. Každý z jiného konce vesnice, každý si začne v jinou chvíli, jako by mezi sebou měli domluvené směny. Jeden začal ve čtyři deset, druhý navázal ve čtyři dvacet a ten třetí měl evidentně pocit, že ho ostatní neslyší, a tak kokrhal ještě po šesté.
Všechno to, co jsme si malovali – pohoda, venkovská romantika – najednou dostávalo trhliny. Když vás něco budí pravidelně ve čtyři a vy už pak nezaberete, začne se to podepisovat na náladě. Začnete být podráždění, protivní i sami sobě. Ráno vstáváte rozlámaní, přes den usínáte u oběda. A večer? Večer se netěšíte na klid, ale jen na to, že snad jednou usnete tak tvrdě, že ani ten proklatý kohout vás nevzbudí.
Když jsem si na to postěžoval jednomu ze sousedů, pokrčil rameny: „No jo, to je vesnice.“ A dodal s úsměvem, že on už to ani nevnímá. Jasně. Když tu někdo žije dvacet let, asi ho jen tak něco nerozhází. Ale pro nás, čerstvé přistěhovalce z města, je každé ráno jako malá revoluce. Nejen kohouti, ale i traktory, které startují ještě za tmy, protože „musí být na poli brzy“. Vesnice nikdy nespí – jen jiným způsobem, než jsme byli zvyklí.
Dáte si zrnkovou, nebo siláž?
Zajímavý moment nastal jednoho dne, když jsme si pozvali návštěvu z města. Přijeli s nadšením – že si konečně odpočinou, načerpají energii. První ráno ale vylezli z ložnice se stejným výrazem, jako když člověku v kině v polovině filmu zhasne obraz. Kamarád mi pak pošeptal: „Tohle ticho je dost hlasitý, co?“ A měl pravdu.
Kromě kokrhání a traktorů je tu totiž i fenomén zvaný „venkovské aroma“. Ze začátku si říkáte, že to přece patří k přírodě. Ale když se vítr obrátí od nedaleké farmy a vy zrovna snídáte, už to tak poetické není. A nedělní oběd na zahradě s bonusem v podobě čerstvě vyvážené kejdy? To je zážitek, na který vás městské kavárny nepřipraví.
Sousedé se smějí
Naše historky ze „života mezi poli“ jsou teď vděčným tématem pro celou vesnici. Stačilo pár dnů a věděli o nás všichni – ti z horního konce, i ti, co mají slepice. Prý jsme v noci svítili v obýváku, protože jsme nemohli spát. Prý jsme se ptali, jestli existuje nějaké tiché krmení pro kohouty. A prý jsme se na návsi ptali, jestli je možné, aby slepice měly večerku. Těžko říct, co z toho jsme opravdu řekli a co si přidala místní fantazie, ale jedno je jisté: jsme teď za „ty z města“. A s tím se musí počítat.
Ale víte co? Ono to má i něco do sebe. I přes ty hlučné rána a zvláštní pachy je na téhle vesnici něco, co ve městě nenajdete. Lidé si tu pomáhají, zdraví se, ví, kdo je kdo. Děti běhají po zahradě, ne po nákupním centru. A když zapadne slunce a vesnice se ztiší – opravdu ztiší – je tu klid, který ve městě nezažijete. I když to klid, co začíná až v deset večer.
