Článek
Cestovat bez pevného plánu, bez rezervací, bez jistoty, kde člověk skončí? Pro nás to ale byla výzva, dobrodružství a hlavně útěk z přehnaně organizovaného života. Vzít si batoh, zvednout palec u silnice a doufat, že svět ještě funguje na důvěře – to jsme chtěli zkusit.
První dny probíhaly víceméně podle očekávání. Někdy jsme čekali hodinu, jindy jsme měli štěstí během pár minut. Cesty byly rozmanité: staré dodávky, moderní auta, i jeden traktor. Každý řidič měl svůj příběh, někteří byli hovorní, jiní mlčeli a jen se usmívali. Jídlo jsme řešili po benzínkách, občas v malých bistrech, a občas jsme žili jen z toho, co jsme nesli v batohu. A pak přišla noc, která všechno změnila.
Byli jsme už třetí den na cestě, někde v Bosně, když se začalo stmívat. Nechytli jsme poslední spoj a v malém městečku, jehož jméno jsem si dodnes nezapamatoval, jsme stáli na okraji silnice s pocitem, že dnes už asi nikam nedojedeme. Bylo to na konci vesnice, kde lišky dávají dobrou noc, a my s partnerkou začali řešit, kde přespíme. Stan jsme neměli, v peněžence asi třicet euro, a nejbližší ubytování bylo hodinu chůze. A stejně bychom na něj neměli.
A pak přišla ta paní. Zastavila se na kole, s košíkem plným zeleniny, a chvíli si nás jen prohlížela. Zeptala se, odkud jsme, co tu děláme, a jestli něco nepotřebujeme. Když jsme jí vysvětlili, že jsme na cestě, bez auta, bez postele a bez plánu, jen přikývla a řekla: „Poďte so mnou.“ A to bylo všechno.
Šli jsme s ní, aniž bychom věděli kam. V hlavě mi jely všechny možné scénáře, ale únava byla silnější než obavy. Dovedla nás k malému domku, kde na dvoře pobíhaly slepice, sušilo se prádlo a z okna voněla cibule na pánvi. Vešla dovnitř, něco řekla svému muži, a za dvě minuty už nám nesla čaj. Sedli jsme si na lavičku, pozorovali jejich psa, jak si u kurníku chytá vlastní stín, a poprvé ten den jsem se přestal stresovat.
Netrvalo dlouho a na stole přistála večeře. Domácí chléb, sýr, zelenina ze zahrady, něco teplého, co chutnalo jako rajčatový guláš. Opravdu se nepamatuji, kdy mi naposledy někdo cizí bez otázek nabídl střechu nad hlavou a večeři bez očekávání jakékoli protislužby.
Spali jsme na gauči v obýváku. Ráno nás čekala káva, snídaně a úsměv. Když jsme se ptali, jak se jim můžeme odvděčit, jen mávli rukou. Prý ať si užijeme cestu, že tak se to dělá. Že když jednou potkáme někoho jiného v nouzi, máme si vzpomenout a udělat to samé.
Odjížděli jsme s těžkým srdcem. Na cestu nám ještě dali jablka a pár plátků slaniny v ubrousku. A taky telefonní číslo s poznámkou: „Kdyby bylo nejhůř.“ A pak už jen mávání, smích dětí na dvorku a prach od pneumatik, který pomalu mizel za zatáčkou.
Dnes, s odstupem času, si na tu noc vzpomenu často. Nejen kvůli tomu, že nás někdo zachránil. Ale kvůli tomu, že nám připomněl, že i když svět není vždycky přívětivý, pořád existují místa a lidé, kteří dělají věci prostě proto, že jsou správné. Neznali jsme jejich jména. Oni neznali ta naše. A přesto nám dali víc než mnozí, které známe celý život.
