Článek
Košík plný, peněženka prázdná, a tak to jde týden co týden. Do Billy chodím hlavně v pondělí, kdy mám cestou z práce trochu času, a taky proto, že mají čerstvé pečivo, na kterém si můj Petr ujíždí.
To pondělí vypadalo jako každé jiné. Zaparkovala jsem před obchodem, vzala si košík a začala obcházet regály podle svého obvyklého seznamu. Máslo, mléko, jogurty. V duchu jsem počítala, kolik asi utratím. Poslední dobou se ceny zvedly tak, že i obyčejný rodinný nákup je malý poklad.
Když jsem došla k oddělení pečiva, spatřila jsem ji. Paní Novotnou z našeho paneláku. Bydlí o patro výš, občas se potkáváme ve výtahu nebo před domem, prohodíme pár zdvořilostních frází o počasí nebo o tom, že zase nefunguje osvětlení na chodbě. Nikdy jsme si nebyly nijak zvlášť blízké, ale znaly jsme se z vidění už dobrých patnáct let.
Paní Novotná stála u police s chlebem a rozhlížela se kolem. Měla na sobě elegantní kabát a kabelku, kterou jsem jí tiše záviděla pokaždé, když jsem ji viděla. Byla to taková ta žena, co vypadá upraveně, i když jde jen s odpadky. Vždycky jsem si myslela, že má dobrou práci, její manžel je přece inženýr v nějaké velké firmě.
Už jsem ji chtěla pozdravit, když jsem si všimla, co dělá. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to jen zdá, ale ne. Paní Novotná rychlým pohybem strčila jeden balený chleba do své velké kabelky. Pak vzala druhý a položila ho do košíku.
Stála jsem jako přimrazená. Paní Novotná, která má mercedes a jezdí na dovolenou do Chorvatska, právě ukradla chleba za pětačtyřicet korun? To přece nedává smysl!
Chvíli jsem nevěděla, co dělat. Mám jít za ní? Mám to říct personálu? Nebo dělat, že jsem nic neviděla? Než jsem se rozmyslela, paní Novotná se otočila a uviděla mě. Na zlomek vteřiny jí ztuhl obličej, pak se ale usmála a zamířila ke mně.
„Jé, dobrý den, paní Veselá,“ řekla, jako by se nechumelilo. „Taky na nákupu? To je náhoda!“
Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Dobrý den,“ vypravila jsem ze sebe. „Ano, jen běžný nákup…“
„To jo, to jo,“ přikývla a nenápadně si přidržela kabelku blíž k tělu. „Všechno je dneska tak drahé, že? Člověk aby počítal každou korunu.“
Polkla jsem a nedokázala odpovědět. V hlavě mi vířily myšlenky. Ta žena, která vypadá tak spořádaně, právě krade chleba. Chleba! Nejzákladnější potravinu!
„No, nebudu vás zdržovat,“ řekla po chvíli trapného ticha. „Musím ještě zaplatit a spěchat domů. Manžel dneska přijde pozdě, má nějakou pracovní večeři…“
Kývla jsem a paní Novotná odešla k pokladnám. Ještě chvíli jsem tam stála jako opařená. Pak jsem vzala dva rohlíky a zamířila jinam. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky.
Celý zbytek nákupu jsem byla jako na trní. V pokladní zóně jsem paní Novotnou už neviděla, zřejmě už zaplatila a odešla. Nebo ji zadrželi? Ne, to bych určitě poznala podle rozruchu.
Když jsem dojela domů a vyložila nákup, nemohla jsem přestat myslet na to, co jsem viděla. Večer, když děti usnuly a my s Petrem seděli u televize, neudržela jsem to v sobě.
„Představ si, že jsem dneska v Bille viděla paní Novotnou, jak krade chleba,“ vyhrkla jsem.
Petr se na mě překvapeně podíval. „Tu nóbl paničku z pátého? To si děláš srandu.“
„Ne, viděla jsem to na vlastní oči,“ trvala jsem na svém a popsala mu celou situaci.
„To je divný,“ zamyslel se Petr. „Vždyť ten její manžel má dobrou práci, ne? A ona sama pracovala v nějaké kanceláři…“
„Já vím,“ přikývla jsem. „Proto mě to tak překvapilo.“
Další dny jsem na to pořád myslela. Pokaždé, když jsem ve výtahu uviděla paní Novotnou, uhnula jsem pohledem a cítila podivnou směs pobouření a lítosti. Ona se chovala, jako by se nic nestalo, ale všimla jsem si, že už nemá tu drahou kabelku a její kabát vypadá obnošeněji, než jsem si pamatovala.
Asi po dvou týdnech jsem potkala sousedku Janu, která se s paní Novotnou občas baví. Neodolala jsem a zeptala se, jak se Novotným daří.
„Jé, to nevíš?“ podivila se Jana. „Pan Novotný přišel o práci, už je to skoro půl roku. A na tom jejich bytě mají hypotéku. Snaží se to nedávat najevo, ale mají to teď hodně těžké. Ona sama pracuje na zkrácený úvazek, aby si mohla přivydělávat ještě brigádně.“
V tu chvíli mi to všechno došlo. Ta perfektně upravená paní Novotná, která jezdila na dovolenou k moři a nosila značkové kabelky, teď krade chleba, aby měla co dát na stůl.
Cestou domů jsem přemýšlela, jak rychle se může život změnit. Jak tenká je hranice mezi blahobytem a zoufalstvím. A jak snadno odsuzujeme podle prvního dojmu.
Od té doby, když potkám paní Novotnou, pozdravím ji s úsměvem. Občas jí nabídnu, že když jdu do obchodu, můžu jí něco přinést. Nikdy to nevyužila, její hrdost jí to nedovolí. Ale když jsme se jednou náhodou potkaly znovu u pečiva v Bille, strčila jsem jí nenápadně do košíku čerstvý chleba a řekla: „Ten je výborný, my ho kupujeme často.“ A odešla jsem dřív, než mohla protestovat.
Neřekla jsem o tom incidentu nikomu dalšímu. Ani nemusím. Pochopila jsem, že za naleštěnou fasádou se může skrývat příběh, který bychom nikdy neuhodli. A že soud, který tak rychle vynášíme, může být stejně mylný jako představa, že každý, kdo má mercedes, si může dovolit chleba.
