Článek
A přes všechny chyby, které jsem v životě určitě udělala, jsem nikdy nepřestala mít tenhle cíl před očima. Že jednou bude moje dítě dospělé, postaví se na vlastní nohy a zůstane mezi námi vztah, na který se dá spolehnout. Jenže realita bývá jiná. Byl to pohodový kluk. Nepil, nedělal problémy, dobře se učil. Neříkám, že jsme neměli spory, to asi má každý rodič s dítětem. Ale nikdy nic zásadního. Vychovávala jsem ho sama, otec se o něj nezajímal, a my dva jsme na sebe byli zvyklí. Pomáhal mi, když jsem měla dvě práce, chápal, že nemůžeme jezdit k moři jako ostatní.
Byli jsme sehraní. Když odmaturoval a našel si práci, měla jsem radost, že to zvládl. Že nebude potřebovat nikoho, aby ho vedl za ruku. Pak přišla jeho první vážná známost, časem svatba, a brzy nato i děti. Dvě krásná vnoučata. Říkala jsem si, že teď už je všechno, jak má být. Jezdili jsme k sobě na návštěvy, vozila jsem jim pečené maso, kluci se těšili na buchty, které jinak nejedli. Volávali jsme si, posílali fotky, někdy i několikrát týdně. Syn měl občas výkyvy nálad, ale připisovala jsem to stresu z práce a z rodiny. Netlačila jsem na něj, jen jsem byla vděčná, že mě do svého života pouští.
Půjčíš mi peníze? Rozhodně NE
Poprvé se ozval s prosbou o půjčku loni. Prý nějaké větší výdaje, splátky a podobně. Nepátrala jsem, o co přesně šlo – byl to můj syn a věřila jsem mu. Poslala jsem mu čtyřicet tisíc. Bez smlouvy, bez úroku, prostě s důvěrou. Nikdy se nezeptal, jestli je to pro mě moc. A byla – to přiznávám. Ale šlo o rodinu. Když po čtyřech měsících přišla další žádost, tentokrát o třicet, začala jsem se ptát. Prý auto, které nutně potřebují, protože děti do školky, nákupy, všechno. S velkým přemáháním jsem poslala i to. Ale s tím, že víc už dát nemůžu. Že si sama musím nechat něco stranou. Syn mi poděkoval, ale už tehdy jsem cítila, že něco mezi námi ochladlo.
O měsíc později se zeptal znovu – tentokrát chtěl peníze na rozjezd nějakého podnikání. A já konečně řekla ne. Ne proto, že bych mu nevěřila, ale protože jsem si to jednoduše nemohla dovolit. Mám důchod, něco málo naspořeno, ale žádné zázraky. Snažila jsem se mu to vysvětlit klidně a upřímně. Myslela jsem si, že to pochopí. Jenže místo pochopení přišla odpověď, kterou jsem nečekala.„Víš co, když nechceš pomoct, tak si ty návštěvy klidně odpusť. Vnoučata uvidíš, až na to budeš mít náladu a srdce.“ To mi napsal v SMS. A pak mě zablokoval.
Nevěřila jsem tomu, ale je to realita
Zkoušela jsem volat, psát, ptát se snachy, co se děje. Neozvali se. Jen ticho. Možná mě měla varovat ta věta „až na to budeš mít srdce“. Jako kdybych byla ta špatná. Jenže co je to za svět, kde odmítnutí půjčky znamená ztrátu kontaktu s vlastními dětmi a vnuky? Celé týdny jsem brečela. Chodila jsem kolem hraček, co jsem koupila na Vánoce, a nevěděla, co s nimi. Když jsem viděla sousedku, jak jde s vnoučaty na hřiště, musela jsem se otočit a jít jinudy. Bolelo mě to tak, jak jsem si nikdy nepředstavovala. A ještě víc, že se tohle všechno děje kvůli penězům.
Vlastním dětem jsem dala všechno, co jsem mohla – čas, energii, péči, lásku, i ty peníze, které jsem vlastně ani neměla. A teď mi nezbylo nic.Vnoučata rostou a já je nevidím. Nevím, jestli si na mě vzpomenou. Nevím, co jim o mně říká jejich táta. Nejspíš nic hezkého. Vím jen jedno – že jsem si tohle nezasloužila. Jestli mě měl syn někdy rád, tak tohle by mi nikdy neudělal. A pokud mě rád neměl, pak jsem to poznala až teď. Zbytečně pozdě.
