Článek
A pak přijdou situace, kdy si najednou uvědomíte, že z vás už nejsou jen sourozenci, ale cizí lidé s dávnou společnou minulostí. Něco takového zažila i Eva. Dnes je jí pětačtyřicet a o tři roky mladšího bratra má pořád ráda. Jenže od loňského léta se mezi nimi něco nenávratně změnilo. Všechno kvůli jedné svatbě. Totiž jeho.
„Zpráva o tom, že se bude ženit, mě upřímně potěšila,“ vypráví. „Ne že bych znala jeho partnerku nějak zvlášť dobře, ale působila mile. Navíc jsem si říkala, že konečně zakotví. Celý život tak trochu plaval mezi vztahy, nikdy se mu moc nechtělo usadit. Byla jsem ráda, že to někam směřuje.“ Pozvánku dostala v květnu, svatba se měla konat v srpnu. Klasická víkendová oslava na statku, něco mezi formálním obřadem a uvolněnou party. „Žádné extra drama jsem nečekala. Ale měla jsem si zřejmě hned všimnout toho, co na pozvánce chybělo.“
Eva na svatbu jela sama. Manžel musel nečekaně zůstat v práci a dcera byla na táboře. „Neřešila jsem to. Těšila jsem se, že se potkám s rodinou, posedím, dám si víno, možná zatančím. Už jsem dlouho nebyla nikde jen tak sama.“ Dorazila mezi prvními. Všechno vypadalo krásně – bílé židle pod širým nebem, květiny, decentní výzdoba. „Přišla jsem ke stolu s cedulkou rodina ženicha, sedla si a čekala. Teprve když dorazili další, začalo mi docházet, že jsem tam tak trochu navíc.“
Seděli u ní vzdálenější příbuzní, které viděla naposledy snad na pohřbu dědy. Nikdo z nejbližší rodiny, žádní známí. Její rodiče prý seděli někde jinde. A ženich? Ten si s ní stihl plácnout během tří minut, než ho organizátorka stáhla na focení. „Připadalo mi to jako omyl. Ale říkala jsem si, že třeba mají stoly promíchané. Jenže pak přišla jeho budoucí tchyně a zeptala se mě, jestli jsem ta jeho kolegyně z práce. Když jsem řekla, že jsem sestra, koukala na mě jako na zjevení.“
Celý večer se to táhlo. Jídlo bylo fajn, víno taky, ale s každou další hodinou se Eva cítila víc jako cizinec na cizí akci. Žádné slovo v proslovu pro rodinu, žádná zmínka o sestře. „Když jsem za ním po obřadu přišla a popřála mu, objal mě, poděkoval a řekl, že je rád, že jsem dorazila, ale že musím chápat, že dneska je to hlavně o nich. Nepřišlo mi na tom nic divného. Do chvíle, než jsem zjistila, že všichni ostatní sourozenci partnerů byli přímo u obřadu, že někdo šel i za svědka a že večer měli vlastní ubytování, zatímco já spala kdesi na půdě v ubytovně pro hosty.“
Druhé ráno se sbalila, poděkovala a odjela. Bratr se jí neozval tři týdny. Nakonec jí zavolal, jako by se nic nestalo. „Ptal se, jak se mám a že by mě rád někdy vzal na oběd, poděkovat, že jsem přijela. V ten moment jsem mu to prostě řekla. Ne zle, jen jako fakt. Že mě to mrzelo. Že jsem se necítila jako součást rodiny. A že mám pocit, že mě tam bral spíš ze slušnosti než z upřímné radosti.“
Reakce přišla rychle – překvapení, uraženost, obrana. „Tvrdil, že jsem přecitlivělá, že přece byl rád, že jsem tam byla, ale že to všechno plánovala hlavně jeho žena a že to bylo moc lidí a že přece seděli podle abecedy.“ Jenže Eva mu to nevěřila. A vlastně už ani nechtěla. „Nešlo o ty židle, ani o to, kde jsem spala. Šlo o to, že jsem tam poprvé v životě pocítila, že pro něj nejsem důležitá. Ne že bych čekala vděk nebo výjimečné zacházení. Ale ani obyčejné lidské gesto nepřišlo.“
Po pár měsících si dali kávu. S manželkou, tentokrát i s bratrem. „Bylo to příjemné, ale cítím, že něco mezi námi zůstalo viset. Nevyřčené. A asi to tak i zůstane. Jsme rodina, ale jinak. Už vím, že s některými lidmi nemůžeš počítat tak, jak bys doufal.“
Eva dnes říká, že to celé bere jako životní lekci. „Někteří lidé vás mají rádi, ale jen v určitých hranicích. Jakmile čekáte víc, zarazí vás. A to platí i pro sourozence. Možná hlavně pro ně.“
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
