Článek
Tentokrát prý vlastně nic nepotřebovala. Jen se tak courala mezi stánky, voněla po ní káva z termosky a na nose jí seděly sluneční brýle, které dostala k Vánocům a pořád si na ně nemohla zvyknout. Byla sobota, devět ráno, na náměstí u nádraží to žilo jako vždycky. A o dvacet minut později měla v tašce obyčejný hřeben. Dřevěný, trochu oprýskaný. Stál dvacet korun.
„Vypadalo to jako hračka,“ říká Anna. „Takový ten dívčí hřebínek, co si kdysi vozily ženský z lázní nebo z Jugoslávie. Byl tam nápis, asi něco jako Made in Japan, ale to se občas dává i na hrnky z Polska.“ Smála se, protože když to kupovala, ani si nevšimla, že má hřeben uprostřed jakýsi znak. Vzala ho proto, že měl hezkou barvu. Tmavé dřevo, lehce prohnutý tvar, na dotek byl hladký, i když místy odřený.
Večer ho hodila na stolek u postele a tím to pro ni skončilo. Její muž si ho všiml jako první. „Ty sis koupila nějaký relikvie?“ zasmál se a hřeben převracel v ruce. Pak zpozorněl. „Tohle jsem někde viděl. Tady ten znak… to je nějaká značka, ne?“
Anna jen pokrčila rameny. Ale muž, který má slabost pro staré foťáky a doma už čtvrtým rokem plánuje založit sbírku mincí, si sedl k počítači. A za deset minut jí volal, ať se jde podívat.
„Ten hřeben byl pravý antik. Z období japonského období Meidži. Něco jako ručně vyřezávaný kousek, který kdysi patřil gejše,“ vypráví Anna a pořád zní, jako by tomu ještě nevěřila. „Prý existuje celá sběratelská série těchto věcí. Byla tam značka mistra řezbáře, kterou poznal nějaký sběratel na internetu. Můj muž mu napsal.“
Odpověď přišla ještě ten večer. Muž z Japonska, který prý vlastní rozsáhlou sbírku kadeřnických nástrojů z 19. století (což Anna pokládala za mírně absurdní hobby), jim potvrdil, že by o hřeben měl zájem. A že pokud je značka skutečně pravá, zaplatí za něj v přepočtu přes milion korun.
„Nejdřív jsem myslela, že si dělá srandu,“ říká Anna. „Ale pak začal posílat dokumentaci, výřezy z katalogů, a dokonce odkaz na aukci, kde se podobný hřeben prodal za v přepočtu 1,2 milionu.“ V tu chvíli přestala být věc legrací. Hřeben, který ležel celý den mezi hrníčky, propiskami a starými korálky, najednou začali opatrně ukládat do krabičky a přemýšleli, co dál.
Největší strach měli, že je to nějaký podvod. „Pořád jsme to přehrávali v hlavě. Co když je to jen nějaký blázen? Co když si z nás někdo dělá legraci? Ale pak napsal, že zaplatí předem a že si hřeben nechá poslat přes kurýra.“ A taky že zaplatil.
Peníze přišly na účet za tři dny. A až tehdy to celé začalo docházet i Anně. „Já na tom blešáku utratila celkem 140 korun. Koupila jsem si ještě hrnek, brož a dvě knížky. Ale ten hřeben… ten byl úplně mimo realitu.“ Ani sama nevěděla, proč si ho tehdy vybrala. „Byl takový… klidný. Nějak mě k sobě táhl.“
Dnes už je hřeben dávno v Japonsku, poslaný přes pojištěný balíček s několika ověřovacími dokumenty, které jim pomohl zařídit kurátor z Náprstkova muzea. „Ten byl z něj úplně unešený. Říkal, že na něco takového se nenarazí ani jednou za život. Prý byl ten konkrétní kus vyroben v roce 1885 pro konkubínu jednoho významného obchodníka s čajem. Byl na něm znak její rodiny.“
A jestli si Anna šla hned koupit nové auto? Ne. „První, co jsme udělali, bylo, že jsme zaplatili staré dluhy. A pak jsme si pronajali chalupu na Šumavě, kde jsme strávili celé léto. Vůbec jsme nikomu nic neřekli. Jen jsme byli venku, pili kafe, četli si a koukali na stromy. Víte, to byl ten největší luxus.“
Když se jí dnes někdo zeptá, co by poradila lidem, kteří chodí po blešácích, jen se usměje. „Ať koukají po tom, co jim sedne do ruky. Hřeben za milion poznáte, až když ho držíte. A někdy taky vůbec. Třeba jste ho už dávno měli v ruce a položili zpátky.“
A co by udělala, kdyby se jí něco podobného stalo znovu? „Asi bych zase zaplatila složenky a jela na chatu. Je mi pětačtyřicet. Nechci jachtu ani kabelku za třicet tisíc. Ale klid – ten bych si klidně koupila znovu.“
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
