Článek
Na schodech rodinného domu stojí tři páry malých bot, v lednici je věčně nedostatek jogurtů a z koupelny se ozývá střídavě křik a smích. Kdyby ale Honza měl říct pravdu, zazní věta, kterou obvykle nikomu neříká: „Mám tři děti, ale jen jedno z nich je moje. Biologicky. Všechna tři jsou ale stejně moje. Jen to lidi pořád nechápou.“
Nejde o klasický příběh nevěry nebo rozvodového trojúhelníku. Honzův příběh je možná obyčejnější, ale o to silnější. Dvě z jeho dětí jsou adoptované. A přestože to nikdy netajil, okolí si na to za ty roky nezvyklo. Možná proto, že to nikdo nečekal od chlapa, který vypadal jako ten poslední, kdo by chtěl měnit cizí pleny a chodit po úřadech.
„Měl jsem jiný život, než mám teď,“ říká klidně, když si sedá na starou lavičku za domem. Dnes už se věci trochu uklidnily, ale začátky prý byly ostré. „Ve třiceti jsem měl kariéru, dvě auta, drahý hodinky a v hlavě hlavně sám sebe. Žil jsem v bublině, kde se řešilo, jestli jet na lyže do Alp nebo do Kanady. Děti jsem v té době ani nechtěl. Nebo spíš – nechtěl jsem ten chaos, co kolem nich je.“
Změna přišla rychle a neplánovaně. Seznámil se s Terezou, která pracovala jako dobrovolnice v dětském domově. „Byla úplně jiná než všechny předtím. Nekoukala na značky, nezajímaly ji moje schůzky ani výplata. A přitom měla všechno, co jsem v sobě potlačoval. Klid, smysl, nějaký směr.“
Tereza měla tehdy za sebou jedno zamítnuté osvojení – byla sama, nebyla prý vhodná kandidátka. Když se dali dohromady, řekla mu to hned. Bez patosu, jen tak mimochodem, že by jednou chtěla adoptovat dítě. „Neřekl jsem nic. Jen jsem přikývl, protože to v tu chvíli nebylo aktuální. Ale zůstalo to se mnou. A pak, když jsme byli spolu už nějaký rok, tak to přišlo na přetřes znovu. A tentokrát jsem řekl: Dobře. Pojďme do toho.“
Proces nebyl jednoduchý. A rozhodně ne romantický. „Lidi si myslí, že si vybereš dítě z katalogu, a ono ti říká tati. Jenže takhle to nefunguje. Jsou to týdny papírování, školení, psychotesty. A pak dlouhé ticho. A pak telefon, že v Ostravě je chlapeček, čtyři roky, a jestli bychom se s ním chtěli poznat.“
Jmenoval se Matyáš. Malý, tichý kluk s očima, které všechno sledovaly, ale nic neříkaly. „Poprvé, když mě uviděl, mě ignoroval. Jenom si sedl do kouta a díval se do zdi. Ale nevzdal jsem to. Jezdili jsme za ním každý týden. Stavěli s ním z Lega, dělali bubliny, vozili ho v kočárku, i když už to nebylo potřeba. A pak, jednoho dne, se mě chytil za ruku. Jen tak, jako by to bylo normální. A od té doby jsme byli tři.“
Matyáš byl první. Za rok přišla možnost osvojit ještě jednu holčičku, tentokrát dvouletou. „Byla to rychlá akce. Volali, že má složitou situaci a že nechce nikdo, kdo už má doma dítě. Ale my jsme řekli ano.“ Honza si dodnes pamatuje, jak ji poprvé držel. „Byla maličká. A strašně plakala. Ne proto, že by se jí něco dělo, ale protože to bylo jediné, co znala. Pláč jako jazyk.“
A pak se stal zázrak. I když jim lékaři tvrdili, že mít vlastní děti nemohou, o pár let později se Tereza najednou netvářila úplně dobře. Test ukázal dvě čárky. „Bylo to jako facka. Nečekaná, ale příjemná. Měli jsme strach, jak to zvládneme. Dvě děti, třetí na cestě, hypotéka, práce. Ale všechno si sedlo.“
Dnes mají tři děti. Tři různé příběhy, tři rozdílné tváře. Jeden se narodil v domě, druhý v porodnici jiné ženy, třetí na úřadě při podpisu. A přesto je Honza jejich táta. A víc než to. „Nikdy jsem necítil, že bych je měl míň rád. Spíš naopak. U těch adoptovaných jsem měl pocit, že je musím chránit víc. Že jim musím dokazovat, že tu zůstanu, i když si to pořád neumí představit.“
Lidi to prý často nechápou. „Ptají se mě, které z nich je moje. Nebo který z kluků je ten ‚pravý‘. Někteří se tváří chápavě, ale pak řeknou něco jako: ‚To je od tebe hezké, že ses jich ujal.‘ Ale oni nejsou pes z útulku. Jsou to moje děti. Tečka.“
Tím, že není biologický otec dvou z nich, si Honza nikdy nelámal hlavu. Ale okolí mu to často připomíná. Ve školce, u doktorů, dokonce i na plaveckém kurzu. „Jednou na mě nějaká paní zašeptala: ‚To není tvůj, že? Má jiné oči.‘ A já jen odpověděl: ‘Tvoje dítě má taky jinou bundu než ty, a přesto je tvoje, ne?’“
Nezlobí se. Ale unavuje ho to. Neustálé vysvětlování, ujišťování, že je to v pořádku. „Člověk má někdy pocit, že společnost zvládla přijmout všechno možné, ale pořád nedokáže přijmout to, že otec může být někdo, kdo nedal geny, ale lásku.“
S Terezou už o dalších dětech neuvažují. Ne proto, že by nechtěli. Ale protože vědí, že jejich tři stačí. „Máme plný dům, plné srdce a občas i plné nervy,“ směje se Honza. „Ale nikdy jsem nebyl šťastnější. A nikdy jsem nepochyboval, že jsem táta. I když to někomu pořád není dost.“
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
