Článek
První manželství mu skončilo, když mu bylo třicet osm, druhé ho zatím drželo nad vodou. Měl dvě dospělé děti, jednoho psa, hypotéku na byt a ženu, která si potrpěla na dárky s hlubším smyslem. Občas až moc hlubokým.
„Nejsem typ, co by slavil narozeniny s dortem a ohňostrojem,“ říká Martin. „Ale takové to, že ti někdo přeje, popřeje zdraví, koupí ti flašku nebo košili, to mám rád. Je v tom takové to tiché uznání, že tě někdo zná, ví, co máš rád. Nečekal jsem zázraky, jen trochu normálnosti. To jsem se teda přepočítal.“
Dárek od manželky přišel v jednoduché kartonové krabici. Nebyl nijak těžký. Myslel si, že je to nějaký alkohol nebo třeba termoska na chalupu. Ale když otevřel víko, na chvíli zůstal zticha. Byla tam urna. Pravá, nová, zatavená v bublinkové fólii. Uvnitř papír s logem kamenictví. A vedle ručně psaný vzkaz: „Abys byl připravený. Miluju tě. Jana.“
„Prvních pár vteřin jsem fakt nevěděl, jestli je to vtip,“ říká Martin. „Jenže ona se na mě dívala tak vážně, že mi došlo, že to myslí úplně vážně. Žádný humor. Žádná nadsázka. Normálně mi dala urnu. A k tomu ještě dodala, že ji vybrala sama, aby to prý nebyl nějaký laciný kýč, až přijde čas.“
Ten moment byl tak absurdní, že se nezmohl na slovo. Seděli v obýváku, na stole svíčka, vedle čokoládový dort z cukrárny, ve kterém byla plastová padesátka. A uprostřed toho všeho urna. „Prostě klasický rodinný večer,“ říká Martin s hořkým úsměvem. „Kdyby mi místo toho dala novou sadu ponožek, měl bych větší radost.“
Jana, jeho manželka, byla vždycky praktická. Ne zlá. Ne bezcitná. Jen prostě… přímočará. Všechno mělo důvod. Všechno mělo být připravené. Když kupovala povlečení, myslela na to, jak se bude prát. Když kupovala auto, řešila, jestli se do kufru vejde rakev pro její matku, až jednou bude potřeba. A teď zřejmě došla k závěru, že nejvyšší čas začít připravovat i „tu poslední část“.
„Řekla mi, že to nemyslí nijak zle,“ pokračuje Martin. „Že ji napadlo, že když už mi je padesát, měl bych začít přemýšlet i o věcech, které se většinou odkládají. A že prý mi chtěla dát něco, co mi opravdu zůstane. Doslova.“
V tu chvíli nevěděl, jestli se má smát, brečet nebo se urazit. Vlastně měl chuť všechno zaráz. A nejvíc chtěl, aby mu někdo řekl, že to je skrytá kamera. Ale nikdo nikde. Jen jeho žena, která se mezitím pustila do krájení dortu, jako by se nechumelilo.
„Já ji mám rád,“ říká Martin. „Ale někdy si říkám, jestli bych neměl mít radši nějakou lehkomyslnou blondýnu, co by mi koupila letenky na Kanáry a večer mi řekla, že v padesáti jsem ten největší samec pod sluncem. Místo toho mám Janu. A urnu.“
Přemýšlel, co s tím dárkem udělá. Nechtěl ji zranit. Věděl, že za tím není žádná zlá vůle. Možná jen trochu posunutý smysl pro citlivost. Urnu schoval do komory, mezi staré krabice s knihami a nepoužívaný gril. „Nechci ji mít na očích,“ přiznává. „Když si jdu pro šroubovák, nechci zároveň koukat na svůj budoucí popelník.“
Příběh se ale nekončí dnem narozenin. Po pár dnech šel s kolegy na pivo. A samozřejmě se pochlubil. „Řekl jsem jim to mezi druhým a třetím pivem. Mysleli, že si dělám srandu. Když jsem jim ukázal fotku, úplně ztichli. A pak se začali smát tak, že jim pivo teklo nosem. Jeden mi řekl, že si mě vezme jako urnu na svatbu místo svědka. Druhý navrhl, že bych mohl být první člověk, co bude dávat pozvánky na kremaci místo oslavy důchodu.“
Zpráva o urně se rychle roznesla. Dokonce se o ní dozvěděla i Martinova exmanželka. Poslala mu sms: „Tak aspoň už víš, co tě čeká. Tvoje druhá je fakt třída.“ Nevěděl, jak to myslí. Ale tipoval, že spíš ironicky.
Jana se mezitím tvářila spokojeně. Po týdnu se zeptala, jestli si ji schoval na bezpečné místo. „Řekla, že si přeje, aby jednou stála na parapetu, kde máme výhled do zahrady. Prý tam jednou budeme oba. Vedle sebe. A že to je vlastně hezká představa.“ V tu chvíli Martinovi připadalo, že by si raději představil, jak oba ve sto letech ujíždějí na skútru někde po Mallorce.
Ale co měl dělat. „Je to žena, kterou jsem si vzal. I s tím jejím pohřebním smyslem pro romantiku. Na druhou stranu – aspoň mi nemůže nikdo říct, že se na stáří netěšíme s plánem.“
Dnes už se tomu směje. Urnu v komoře přejmenoval na „bedýnku optimismu“ a plánuje, že si do ní zatím bude schovávat staré klíče a záruční listy. Až do té doby, než se opravdu rozhodne, že je čas se s ní zblížit i jinak než pohledem.
„Možná to je vlastně ten nejlepší dárek, co jsem kdy dostal,“ uzavírá Martin. „Donutil mě přemýšlet. O sobě, o ní, o životě. A taky mě donutil se smát. A to se ve dnešní době taky počítá.“
