Článek
Nebyla to dovolená za padesát tisíc, ale o to víc mě to stálo času, mailů, telefonátů a opatrného vyjednávání v práci, abych vůbec mohla odjet. Byla jsem unavená, potřebovala jsem vypnout, a hlavně jsem si říkala, že si to s Pavlem konečně zase trochu užijeme. Jen my dva. Jako kdysi. Jenže on měl jiné priority.
Začalo to nenápadně. Nejprve poznámka, že v červnu začíná Euro. Pak první odškrtávání zápasů, které určitě musí vidět. A pak, tři týdny před odjezdem, ten jeho slavný výrok: „Hele, co kdybychom to přesunuli? Vychází to blbě. V ten týden hraje Česko se Španělskem.“
Chvilku jsem myslela, že si dělá srandu. Nedělal. Měl na to dokonce připravené i argumenty – že by stejně nebyl myšlenkami na dovolené, že bych se zlobila, že kouká na mobil, a že přece půjdeme kdykoli jindy. Jenže já už šla všechno jinak než kdykoli jindy. Měla jsem sbaleno v hlavě, srovnané v sobě a připravený ten jeden týden, na který se člověk těší jako dítě na Vánoce. A on mi řekl, že nepojedeme, protože hraje Haaland.
Řekla jsem mu, že je blázen. On řekl, že přeháním. Nechala jsem to být. Otočila jsem se a mlčela. Ne protože bych neměla co říct, ale protože jsem si v tu chvíli uvědomila, že říct něco by bylo k ničemu. On měl hlavu v míči. Já v kufru. Jenže zatímco já ten kufr zavřela, on se v tom svém topil dál.
V den, kdy jsme měli odlétat, jsem vstala jako obvykle. Uvařila jsem kafe, připravila si věci a šla do práce. On měl volno, nachystal si chipsy, pivo a uvelebil se na gauči s tím, že dneska večer to začne. Místo letadla obrazovka, místo pláže gauč. A pak to přišlo.
„Co děláš dneska večer?“ zeptal se jen tak mezi řečí. A já odpověděla: „Jdu s klukama na pivo.“ Myslel si, že si dělám legraci. Nedělala jsem. Opravdu jsem šla. A nebyla jsem tam sama.
Byl tam Michal. Kamarád ze střední, rozvedený, s neuvěřitelným smyslem pro humor a… taky s permanentkou na Spartu, což mi přišlo tehdy zvláštně symbolické. Smál se tomu, jak se Pavel doma upnul na fotbal, a já se smála taky, i když uvnitř mě to pořád trochu pálilo. Ale nebylo to špatné. Bylo to přesně to, co jsem potřebovala – být chvíli tam, kde si mě někdo všímá, kde se mluví o jiných věcech než o offsidu a VARu.
Domů jsem přišla pozdě. Možná zbytečně pozdě. Ale přesně včas na to, aby se mě zeptal, kde jsem byla. A já odpověděla stejně lhostejně, jako když mi on navrhl, že zrušíme dovolenou. „Venku. Bylo to fajn.“ Nic víc, nic míň.
Druhý den si mě začal víc všímat. Třetí den dokonce uvařil večeři. Čtvrtý navrhl, že bychom přece jen mohli někam na víkend. A pátý se omluvil. Upřímně, rozpačitě, trochu trapně, ale omluvil.
Na tu původní dovolenou jsme neodjeli. Ale za měsíc jsme jeli jinam. Ne na jih Itálie, jak jsem chtěla, ale jen do Beskyd. A víš co? Bylo to dobrý. Sice tam nebylo moře, ale ten výhled z Lysé hory stál za to. I ty rozhovory v noci na pokoji, i to, že tentokrát nechal mobil ležet displejem dolů.
Mám ho ráda. Ale fotbal teď sleduju taky. Ne kvůli němu. Kvůli sobě. Abych věděla, kdy bude mít zrovna „blbej týden“ a kdy má smysl plánovat, protože zrovna nehrají.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
