Článek
Jenže jsem se musela držet zpátky. Nechci působit jako matka, která chce mít pod kontrolou i to, s kým se její dítě seznamuje. A hlavně, není to dítě. Je mu dvacet tři.
Takže jsem si řekla: klid. Uvařím normální večeři, jen něco trochu slavnostnějšího. Uklidím, pověsím nový ubrus, zapálím svíčku, ale jinak budu v pohodě. Prostě přítelkyně mého syna. Dívka, která by v ideálním případě mohla být jednou jeho žena. Tak aspoň trošku důstojné přivítání. A hlavně: žádné výslechy, žádné komentáře. Jen se v klidu seznámit.
Dveře se otevřely, přišli. A hned od začátku jsem měla zvláštní pocit, že jsem tak nějak navíc. On se přezul, ona ne. On mi dal pusu na tvář, ona mi kývla. Sedli si do obýváku a já ještě něco dodělávala v kuchyni. Během těch deseti minut jsem se při každém pohledu nenápadně koukla jejich směrem. A ona měla mobil v ruce. Ani ho nedala pryč, když jsem přinesla večeři.
Nabízím jídlo, usmívám se, snažím se navodit trochu uvolněnou atmosféru, i když jsem z nás tří mluvila zdaleka nejvíc. Syn se snažil, ale ona? Seděla, jedla, a mezi sousty kontrolovala mobil. Ne jednou, ne dvakrát – prostě pořád. Připadala jsem si jako u jídla s někým, kdo si mě spletl s cateringem. Na talíři řízek, v ruce iPhone.
Chápu, že mladí žijí trochu jinak. Že jsou zvyklí být online, že si píšou každých pár minut, že jim připadá normální fotit si jídlo a posílat ho kamarádkám. Ale na první společné večeři s rodinou svého partnera? To jako vážně? Ani se nesnažila působit mile. Nepoložila jedinou otázku. Nezeptala se, jak se máme, co děláme, kde pracujeme. Vlastně jsem se ani nedozvěděla, kde pracuje ona.
Na chvíli mobil položila. To když přinesl syn dezert, protože ví, že na sladké si potrpím. Udělal mi radost – domácí koláč podle babiččina receptu. V tu chvíli jsem si řekla, že to asi není tak zlé. Že jí možná jen chvíli trvá, než se rozmluví. Ale než jsme dojedli, mobil byl zpátky v ruce. A ona se u toho i lehce usmívala. Takže si zjevně nečetla pracovní maily ani zprávy od babičky. Ale spíš něco vtipného. Možná memes. Možná TikTok.
Když odešli, syn mi ještě ve dveřích řekl: „Doufám, že jsi se na ni nezlobila. Ona je jen taková trošku introvertní.“ Usmála jsem se a přikývla. Nechci mu kazit radost, nebudu mu do toho mluvit. Ale v hlavě mi běželo úplně něco jiného. To nebyl introvert. To byl někdo, komu jsme byli úplně ukradení.
Pamatuju si, když jsem poprvé přišla k rodičům svého muže. Nervózní, slušná, s dortem v ruce. Věděla jsem, že mě budou pozorovat, hodnotit, zvažovat, jestli jsem dost dobrá. A taky že jo – bylo to cítit. Ale chovala jsem se uctivě, mluvila jsem, snažila se najít společná témata. A nakonec jsme si sedli.
Doba se možná změnila. Ale základní slušnost snad zůstává. Nebo ne? Opravdu je v pořádku přijít na první návštěvu, a celou ji prosedět s očima v displeji? Chápu, že jsou nervózní, že nevědí, co říct. Ale přece když někam přijdu jako host, snažím se aspoň působit, že si návštěvy vážím. Tady to ale vypadalo, jako bychom byli jen kulisa. Něco mezi pauzou na jídlo a další epizodou na Netflixu.
Neříkám, že si ji musí hned vzít. Ani že se mi musí na první dobrou líbit. Ale říkám jedno: když se chci s někým seznámit, když chci být něčí partnerka, když přijdu do jeho rodiny – neměla bych aspoň na hodinu zapomenout na to, že existuje Instagram?
Třeba si to jednou uvědomí. Třeba příště přijde bez mobilu v ruce. A nebo taky ne. Možná je to pro ni normální. Možná jsem jen staromódní. Ale pořád si myslím, že slušnost, pozornost a snaha o základní konverzaci nevyšla z módy.
Nebo snad ano?
