Článek
Jen se občas doma mluvilo šeptem, někdy došly složenky a rodiče se hádali, kdo co zaplatí. Byla jsem dítě, nerozuměla jsem tomu. Jen jsem věděla, že se něco děje. Až ve dvaceti jsem zjistila, co se dělo doopravdy. Nejdřív přišel dopis. Něco o exekuci, cizí jméno, ale moje adresa. Málem jsem to vyhodila, myslela jsem, že je to omyl. Pak ale přišly další. Začala jsem se ptát mámy a najednou vyplavaly věci, které jsem nikdy neměla vědět.
Důvěra, kterou zneužili
Rodiče si kdysi vzali půjčky. Nejprve malé – na pračku, televizi, dovolenou. Pak větší. Táta přišel o práci, máma pracovala v obchodě za minimální mzdu. Jenže život běžel dál. A tak se půjčovalo. A pak znovu. Někdy i na moje jméno. Byla jsem malá, nic jsem nepodepisovala. Ale jakmile mi bylo osmnáct, začaly to řešit zpětně.
Byla jsem zapsaná na trvalém bydlišti u rodičů. A v některých případech mě prostě uvedli jako ručitele nebo kontakt. Nevím, jak se jim to povedlo. Nevím, kdo jim to umožnil. Jen vím, že v systému figurovalo moje jméno a moje rodné číslo. A to stačilo.
Splašené dědictví
Nevyznala jsem se v tom. Snažila jsem se to řešit, ale každá instituce říkala něco jiného. Prý je to dávno, prý je to promlčené, nebo že už to přešlo na inkasní agenturu. Některé částky byly směšné, jenže narostly do desetitisíců. Něco málo jsem zaplatila hned, něco splácím doteď. Pořád se objevují nové a nové dopisy. Jeden čas jsem nechtěla chodit domů, protože jsem se bála otevřít schránku.
Byla jsem studentka, pracovala jsem brigádně, neměla jsem žádné úspory. A přesto jsem žila s dluhy, které jsem si nikdy neudělala. Rodiče se mnou o tom skoro nemluvili. Táta mlčel, máma se rozbrečela pokaždé, když jsem se na něco zeptala. Jako by se styděla, ale neuměla to říct nahlas.
Postupně jsem odešla z domu. Nejdřív na kolej, pak do podnájmu. Chtěla jsem začít znova, bez tíhy minulosti. Jenže moje jméno už bylo „špinavé“. Když jsem si chtěla zařídit vlastní účet, ověřovali mě několikrát. Když jsem žádala o hypotéku na malý byt, přišel zamítavý dopis s poznámkou „záznamy v registrech“. Z minulosti, o které jsem nevěděla.
Začala jsem pracovat víc, vzala si druhou práci, abych dluhy zvládla postupně vyrovnat. Šlo to pomalu. Každý měsíc kousek. Učila jsem se plánovat, počítat s každou korunou, hlídat splatnosti. Nikdy bych neřekla, jak moc je člověk ovlivněný něčím, co si sám nevybral.
Nový začátek. Ale jiný
Teď je mi pětadvacet a pořád se s tím peru. Nejsem na nule, ale nejsem už ani v mínusu. Každá výplata je jako malá výhra, každá zaplacená složenka mi dává pocit, že mám aspoň na chvíli klid. Nemám žádné úspory, žádný majetek, ale mám vědomí, že už to zvládám sama.
Někdy přemýšlím, co se stane, až rodiče zestárnou. Až budou potřebovat pomoc. Neumím si představit, že bych je nechala být. Ale neumím si ani představit, že bych zase padala do dluhů kvůli nim.
Učím se odpouštět. Učím se nezlobit. Někdy mi to jde. Jindy ne. Ale vím, že ten život je teď už můj. A že z něj musím vybudovat něco, co bude jen moje – i kdyby to měl být jen klid na duši.
Zdroj: Eliška T., Brno
