Článek
Bylo mi dobře.
A vesmír si asi řekl: „Výborně. Tak jedeme dál.“ A přišel Kryštof.
Psali jsme si, volali, smáli se. Žádné sexuální útoky po třetí zprávě, žádné divné mizení. Normální, sympatický, vtipný chlap, který se zajímal a ptal se. Po posledních měsících téměř ohrožený druh.
Pak přišlo první setkání a bylo krásné.
Povídali jsme si o dětech, vztazích, minulosti, životě. Smáli jsme se, držel mě za ruku, několikrát obešel stůl, jen aby mě mohl obejmout.
Což je mimochodem výkon, protože některým mužům připadá nepřekonatelná vzdálenost už cesta od mobilu k tlačítku „odpovědět“.
Pak přišly polibky a vůbec se nám nechtělo domů a já měla zvláštní pocit.
Klid. Přirozenost. Něco, co jsem s Milanem na začátku necítila.
Jen takové: „Ty jo, možná jo.“ Kryštof potom volal, protože mě chtěl ještě slyšet. Chyběla jsem mu.
A pak začala citová tsunami. „Chybíš mi.“ „Chci tě.“ „Miluju tě.“
Já, která ještě nedávno řešila chlapa, ze kterého se city musely dolovat sbíječkou, jsem najednou stála pod emocionální Niagarou a říkala:
„Kryštofe, trošku brzdi.“ Ano. Já.
Člověk chce chlapa s emocemi a pak prosí: „Děkuji, stačí tři porce, ne celý gastrobalík.“
Jenže bylo to hezké. Plánoval se pátek, hotel, první noc spolu a potom víkend u mě doma.
A já tomu začala pomalu věřit.
Opatrně.
Protože už vím, že když začnu věřit moc rychle, můj nervový systém si automaticky balí evakuační kufřík.
A potom.
STŘIH.
Kryštof má bolesti. Záda, šrouby, fotbal, který samozřejmě nemá hrát, takže ho samozřejmě hraje. Protože chlap. Je mu špatně. Chápu to. Mám o něj strach a nechci ho otravovat. Jenže komunikace začne ubývat. A někde ve mně zazní:
CINK.
Spouštěč aktivován.
Kryštof nepíše. Já: „Je mu zle.“
Mozek: „Nebo už tě nechce.“
Já: „Je nemocný.“
Mozek: „Milan potřeboval čas.“
Já: „Buď zticha.“
Mozek: „Je online.“
A tím jsme skončili. Nastupuje FBI Petra. WhatsApp. Messenger. Online. Offline. Zase online. Zpráva nepřečtená. A moje hlava během pár minut vytvoří všechno.
Co se stalo? Nechce mě? Leknul se? Má někoho? Udělala jsem něco? Je to zase Milan?
A až dnes ráno mi došlo, proč mě tohle ticho tak strašně spouští.
Protože pro mě ticho není vždycky jen ticho.
S tátou jsme neměli dobrý vztah. Nebyli jsme v každodenním kontaktu. Ten den jsem mu ale volala, nezvedal to, a když jsem tam potom přijela, našla jsem ho mrtvého.
S bývalým mužem jsme roky nebyli v kontaktu. Nebyl to pro mě partner, kterého bych tehdy ztratila, ale pořád to byl otec mojí dcery. Jeho sebevražda samozřejmě zasáhla náš život.
A pak sestra.
A tam už to bylo úplně jiné. Volala jsem jí celé dopoledne. Nezvedala telefon.
A já si říkala: „Není jí dobře. Asi odpočívá. Pak zavolá.“
Jenže nezavolala. A už nikdy nezavolá. A právě tohle ve mně zůstalo.
Myšlenka: Co kdybych po tom prvním nezvednutém telefonu prostě sedla do auta a jela za ní? Mohla jsem jí pomoct? Mohlo něco dopadnout jinak?
Nevím.
A už to nikdy vědět nebudu. Možná bych nepomohla vůbec. Možná bych nic změnit nedokázala. Jenže tu odpověď už nikdy nedostanu. Jediné, co znám, je to ticho. To dopoledne, kdy jsem pořád čekala, že zavolá. A ona už nezavolala. Už nikdy neuslyším její hlas. Neuvidím ji. Nezavolám jí pro radu. Nebudu jí vyprávět, co se mi stalo. A ona mi už nikdy neřekne, co si o tom myslí. Tohle jsem nedávala víc než rok. A úplně zahojené to není ani dnes.
A přesně tady mi dochází, odkud se ten strach bere.
Když mi někdo neodpovídá, někde hluboko ve mně není jen: „Tak se ozve později.“
Je tam i: „A co když už se neozve nikdy?“
Proto můj mozek někdy na obyčejné: „Neodpovídá mi.“
nereaguje: „Dobře, má asi něco jiného.“
Ale: „POZOR. NĚCO SE DĚJE.“
A do toho Milan naučil druhou část mojí hlavy:
„Když muž přestane komunikovat, možná tě opouští.“ Takže výborně. Starý strach ze ztráty. Čerstvý strach z odmítnutí. Kryštof online. A jedna malá zelená tečka. Dokonalý koktejl. Takže píšu, volám, něco smažu, pak si říkám, že už psát nebudu. Za deset minut bych nejraději napsala:
„CHYBÍŠ MI, CO SE SAKRA DĚJE?!“
Pak jsem zase rozumná. Potom vidím online. A rozumná Valentýnka odchází na cigáro, přestože nekouří. Jednoho večera už to nevydržím a napíšu něco ve smyslu:
„Dobře, měj se hezky a promiň, že jsem obtěžovala.“ Protože můj mozek už nevidí Kryštofa. Vidí:
MILAN 2 – NÁVRAT TICHA.
Jenže s Kryštofem to bolí jinak. Protože předtím nebyla nejistota. Bylo krásné setkání, držení za ruku, objetí, polibky, telefonáty, hotel, víkend, vyznání. A potom najednou:
TICHO
A já si říkám: „Jak přesně se člověk dostane během pár dnů z MILUJU TĚ k modlícímu smajlíku?“ Protože ano. Kryštof má ještě jednu zvláštní komunikační disciplínu. Děkuji? Prosím? Vydrž? Promiň? Bůh s tebou? Jsem právě v klášteře?
Nevím.
Ale kdyby existovalo mistrovství republiky v používání modlícího smajlíku, Kryštof jde minimálně na bednu. Nakonec napíše, že mu není dobře a že se ozve, až mu bude lépe.
A já udělám něco, co je pro mě možná těžší než napsat deset zpráv. Nenapíšu nic. Dám mu prostor. Ne proto, že mi na něm nezáleží. Právě naopak. Chybí mi. Moc. Chtěla bych ho vidět a obejmout. Ale zároveň začínám chápat, že Kryštof jen zmáčkl dvě tlačítka, která už ve mně dávno byla.
Jedno: „Když člověk zmizí, může se stát něco strašného.“
Druhé: „Když muž přestane komunikovat, možná tě opouští.“
A zmáčkl je obě najednou. Výborně. Děkuji pěkně. Aspoň teď konečně vím, s čím mám pracovat.
Když moje hlava řekne: „Je online a nepíše!“
Můžu jí říct: „Ano. A zatím nevíš proč.“
Když řekne: „Má jinou.“
Tak: „Nemáš důkaz.“
Když řekne: „Něco se mu stalo.“
Tak: „Napsal, že mu není dobře a že se ozve.“
A co bude s Kryštofem?
Nevím.
A přesně tohle je pro mě teď asi nejtěžší přijmout. Může se ozvat. Může přijít vysvětlení.
Může se všechno uklidnit. A taky nemusí, ale tentokrát nemusím běhat za chlapem a dokazovat mu, že stojím za to.
Můžu ho chtít. Může mi chybět. Můžu doufat.
A přitom říct: „Teď jsi na tahu ty.“ A jestli je tohle zase nějaká životní lekce…
Tak bych chtěla podat oficiální reklamaci, protože už jich bylo dost.
Příště prosím něco jednoduššího.
Třeba keramiku.
Nebo kurz pečení.
Děkuji.
