Milan aneb kurz čekání, který jsem si neobjednala

Dva měsíce to vypadalo skoro jako začátek hezkého milostného příběhu. Zprávy od rána do večera, telefonáty, dlouhé povídání, smích, těšení, chemie a ten zvláštní pocit, kdy se z úplně cizího člověka pomalu stává někdo, koho automaticky hledáte na displeji telefonu.

Milan psal, volal, zajímal se, co právě dělám, jaký mám den, kde jsem a co mám v plánu. Byl součástí mého každodenního života. O ten můj skutečný, o všechno, co jsem prožila, co mě formovalo a jaký příběh si nesu, už se ale příliš nezajímal.

Jenže když vám někdo pravidelně píše, volá, směje se s vámi a vy se na něj těšíte, snadno získáte pocit, že se postupně sbližujete. Že se z toho všeho možná rodí něco víc. Člověk si začne říkat, že třeba právě tohle bude ono.

A pak přišlo první osobní setkání.

Podívala jsem se na něj a v hlavě mi okamžitě naskočilo: „No nevím. Je to on? Tohle asi nebude ten, ze kterého si moje rodina sedne na zadek. Ten mi doma nejspíš neprojde.“ Jenže ono to nebylo tak jednoduché.

Něco mě na něm přitahovalo. Něco, co se nedalo vysvětlit prvním dojmem ani tím, jak vypadal. Byl tam humor, naše rozhovory, zvláštní chemie a především pocit, že je mi s ním dobře. Možná to nebyl muž, kterého bych si vysnila podle nějakého seznamu požadavků. Možná by moje rodina měla úplně jinou představu o tom, kdo by měl stát po mém boku. Ale já v něm viděla něco víc.

A tak jsem si řekla: „Ale jo, zkusím to. Vždyť je mi s ním dobře.“

V tu chvíli jsem ještě netušila, že zatímco já hledám něco hlubšího, hlavní mužská postava našeho příběhu nakonec najde především keř. Jenže romantický film začal pomalu ztrácet rozpočet. Zpráv ubývalo, telefonátů ubývalo, setkávání začalo být složitější a muž, který si na začátku uměl čas najít, najednou začal potřebovat hlavně jedno — čas.

„Chci s tebou být, jen potřebuju víc času.“

Krásná věta. Skoro slyšíte housle, vidíte západ slunce a představujete si citlivého muže, který právě svádí velký vnitřní boj. Tak jsem mu čas dala. A prostor taky. V jednu chvíli už jsem měla chuť mu koupit hodiny, kalendář a možná i vlastní časové pásmo, aby ho měl opravdu dost.

Jenže v tu chvíli už jsem si začala říkat: „Tohle nechci.“ Zavolala jsem mu, že bych si o tom všem ráda promluvila. Ujišťoval mě, že osobně to bude lepší. Souhlasila jsem. Jenže na osobní setkání opět nebyl čas. Ten už totiž v našem příběhu dávno nehrál vedlejší roli. Pomalu přebíral hlavní.

A tak přišlo psaní.

Napsala jsem mu, že takhle nechci žít. Že potřebuju víc a on mi to nedává. Že nechci neustále čekat, až na mě zbude chvíle. Odpověděl, že ví, jak jsem citlivá, omluvil se a navrhl, abychom na zprávu zapomněli a jeli dál. Že mě chápe.

Dobře. Jedeme dál.

Vydrželo nám to celý následující den. Paráda! Pochopil! Další den? Nepochopil.

A já se zase ocitla přesně tam, kde jsem být nechtěla. S telefonem v ruce, s otázkami v hlavě a s pocitem, že něco není tak, jak by mělo být. Na jednu stranu mě ujišťoval, že se mnou chce být. Na druhou stranu jsem to v našem každodenním fungování přestávala cítit.

A tak jsem začala přemýšlet.

Co když mu křivdím? Co když jsem opravdu jen přecitlivělá? Co když si vytvářím scénáře, které existují pouze v mé hlavě? Možná má skutečně tolik povinností. Možná potřebuje prostor. Možná jsem jen já příliš netrpělivá. Jenže proč mám pořád pocit, že se něco děje? Nechtěla jsem ho z ničeho obviňovat. Neměla jsem důkaz, že by mi lhal o jiné ženě, a nechtěla jsem si domýšlet něco, co nevím. Potřebovala jsem si ověřit jednu jedinou věc. Jestli ten nedostatek času platí obecně, nebo jestli se pro někoho jiného najde. Protože jsem nechtěla někomu křivdit. Ale stejně tak jsem už nechtěla donekonečna pochybovat o vlastních pocitech. Když už jsme se nemohli sejít a promluvit si jako dva dospělí lidé, rozhodla jsem se jeho časové možnosti podrobit malému nezávislému testu.

Bylo načase povolat odborníka. Tedy odbornici.

Kateřina byla naprosto úžasná žena. Samá kočička. Krásná, milá, tajemná, sebevědomá a hlavně úplně neexistující. Na rozdíl ode mě neměla city, dva měsíce vzpomínek ani potřebu být chápavá. Kateřina byla žena činu. V podstatě malý diktátor v atraktivním balení.

Nejdřív Milana pěkně vyzpovídala. Jestli má nějakou ženu z této seznamky? Ne. Jestli se s nějakou schází? Ale kdepak, maximálně nějaká káva. Člověk by skoro čekal, že seznamku používá výhradně jako aplikaci na vyhledávání kaváren.

Pak ovšem diktátorka Kateřina přestala diskutovat.

Žádné „kdy by se ti to hodilo?“, žádné „máš někdy čas?“ a už vůbec žádné opatrné plánování. Kateřina jednoduše určila, kde bude a v kolik tam bude stát. Milan měl původně jiné plány. Tedy měl, protože jakmile kočička Kateřina vydala rozkaz, nastal zázrak biblických rozměrů. Program se přeskupil, plány se přeorganizovaly, povinnosti nějak ustoupily a čas se najednou objevil. Muž, který několik týdnů potřeboval čas na společné setkání se mnou, si ho dokázal během chvíle najít pro úplně cizí ženu, kterou nikdy v životě neviděl. Kateřina řekla kde, Milan jel. Kateřina řekla kdy, Milan tam byl. Generálka Kateřina vydala rozkaz a vojín Milan se dostavil na stanoviště.

A já?

Já seděla nad telefonem a najednou už nepotřebovala přemýšlet, jestli jsem přecitlivělá, netrpělivá nebo příliš náročná. Odpověď jsem totiž dostala. Ne na všechny otázky. Nevěděla jsem, co skutečně cítí ani co chce, ale zjistila jsem, že čas, kterého byl v našem příběhu takový nedostatek, se za určitých okolností přece jen najít dá. A to mi stačilo.

A tak přišel velký den. Milan stál přesně tam, kde mu bylo nařízeno stát, přesně v určený čas a čekal na svou novou tajemnou kočičku. Jenže osud má občas smysl pro humor, který se prostě nedá napsat. Místo Kateřiny jsem šla kolem já. Já ho zachytila jen periferním viděním. Žádné dramatické zastavení, žádný dlouhý pohled, žádná filmová scéna. Prostě jsem pokračovala dál. Zato on mě viděl úplně. A myslím, že v tu chvíli mu hlavou neproběhla žádná hluboká romantická myšlenka. Spíš něco velmi prostého ve stylu: „Tak tohle je průšvih.“ On viděl mě, já šla dál a on vůbec netušil, kolik jsem zaregistrovala. A v tom okamžiku tento dospělý, zkušený muž udělal rozhodnutí hodné hlavního hrdiny velkého romantického filmu. Schoval se ke křoví.

Ano.

Dva měsíce zpráv, telefonátů, chemie, emocí, čekání, vysvětlování a „potřebuju čas“ vyvrcholily tím, že se hlavní mužská postava pokusila splynout s městskou zelení. Já pokračovala dál a Milan mezitím zřejmě spustil vlastní krizový plán:

KATEŘINA PROZRAZENA — NAJÍT KEŘ.

V tu chvíli už nebylo potřeba nic vysvětlovat. Žádné „není to tak, jak to vypadá“, žádné „já ti to vysvětlím“, žádná další analýza. Pravda tam byla celá. Tedy skoro celá. Část pravdy byla za keřem.

Dva měsíce jsem přemýšlela, co cítí, co chce, proč potřebuje tolik času a jestli na něj náhodou moc netlačím. Kateřina potřebovala pár zpráv, přesný čas a adresu. Já dostávala „potřebuju čas“. Kočička Kateřina napsala „budeš tam“ a Milan v podstatě odpověděl: „Rozkaz, paní generálko.“ A já konečně pochopila něco, co jsem si celou dobu nechtěla připustit. Možná jsem opravdu nebyla ta kočička, pro kterou si chtěl čas najít. Možná jsme každý očekávali něco jiného. Možná se naše představy o vztahu jednoduše míjely. A možná jsem se tak dlouho snažila být chápavá, až jsem přestala brát ohled na to, co vlastně potřebuji já. Kateřina mi neodpověděla na všechno. Neřekla mi, co Milan cítí, jestli hledá vztah ani co měl skutečně v úmyslu. Ale ukázala mi, že moje pochybnosti nevznikly jen tak. Že jsem si nevymyslela rozdíl mezi jeho slovy a tím, co se skutečně dělo. A hlavně, že už nepotřebuji další vysvětlování. Nemusela jsem zjistit všechno. Stačilo mi zjistit, že takhle žít nechci.

Takže děkuji, Kateřino.

Byla jsi krásná, nekompromisní, diktátorská a měla jsi organizační schopnosti krizového štábu. Za pár zpráv jsi zjistila něco, co mně trvalo dva měsíce. Že čas je zvláštní veličina. Někdy ho není dost ani na obyčejné setkání. A jindy se najednou objeví přesně ve chvíli, kdy ho potřebuje úplně cizí kočička.

A vlastně děkuji i Milanovi.

Mohl naše finále pokazit obyčejnou zprávou, nudným přiznáním nebo klasickým zmizením. Ale ne. On mi dopřál scénu, kterou bych si sama netroufla napsat.

Z romantického příběhu se stala detektivka, z detektivky komedie a z komedie nakonec přírodopisný dokument:

„Samec Milan, překvapen při čekání na novou samici, při spatření známého nebezpečí instinktivně vyhledává nejbližší porost.“

Kateřina tímto může odejít do zaslouženého důchodu, já taky odcházím a Milan už může klidně vylézt z toho křoví. Dva měsíce potřeboval čas.

Kočičce Kateřině stačilo říct kde a v kolik a za dvě hodiny bylo vše vyřešeno.

A já? Já už nepotřebuji čekat, až se někdo rozhodne, jestli si na mě ten čas najde. A tomu, dámy a pánové, se říká konec, který si napíšu sama.

PF Valentýnka