Článek
Po několikaměsíčním pobytu na emoční Sahaře jménem Milan jsem si řekla, že už vážně chci normálního chlapa. Takového, který komunikuje, umí říct, co cítí, dá najevo zájem a člověk z něj nemusí každou větu dolovat krumpáčem.
Asi jsem to ale měla vesmíru specifikovat přesněji. Třeba množství. Frekvenci. Maximální povolenou denní dávku emocí.
Protože přišel Kryštof.
Ze začátku jsem byla nadšená. Píše. Volá. Videohovor. Normálně mi řekne, že jde na pivo s kamarády. Nemizí. Nemusím zkoumat WhatsApp, poslední přihlášení ani přemýšlet, jestli jsem během posledních čtyř hodin udělala něco, čím jsem ho psychicky poškodila.
Říkala jsem si: „Ano! Konečně! Tohle jsem chtěla!“ A Kryštof se zřejmě rozhodl, že když už jsem chtěla emoce, tak rozhodně nebudu strádat. Nejdřív přišlo, že jsem mu sympatická. Hezký. Pak že se na mě těší. Ještě hezčí. Pak, že mu chybím. To už jsem si říkala: „Jééé.“
A potom mi napsal, že mě miluje.
Prosím pěkně ještě předtím, než jsme se vůbec osobně viděli. V tu chvíli jsem lehce zamrkala. Ale dobře. Řekla jsem si, že je prostě citlivější. Někteří lidé jsou otevřenější, já přece nebudu hned dělat paniku. Pak večer zazvonil telefon.
Kryštof.
Volal prý proto, že mě chtěl slyšet. A řekl mi, že mu chybím. A já jsem si nejdřív říkala, že je to vlastně strašně hezké, protože po Milanovi, kde člověk hodil do studny otázku „Chybím ti?“ a za tři dny se ze dna ozvalo maximálně „Jsem doma“, je tohle samozřejmě úplně jiná liga. Jenže pak jsem telefon položila a zjistila jsem jednu zásadní věc.
Já jsem unavená.
Emočně unavená. A někde uvnitř mě se ozvalo: „Kryštofe, prosím tě, na chvíli už nic necítit.“ A tehdy mi to došlo.
Sakra.
Tohle je možná další lekce pro mě. Ne ve smyslu: „Zase sis vytáhla divného chlapa.“
Ale spíš: „Podívej se, jak to vypadá, když někdo dává druhému svoje emoce ve velkém, pořád a bez přestávky.“ A já najednou vidím sama sebe.
Kolikrát jsem chtěla vědět: Co cítíš? Chybím ti? Myslíš na mě? Proč jsi nenapsal? Kdy se uvidíme? Kam to směřuje? A co my? Je všechno v pořádku? A proč jsi mi na otázku odpověděl jen smajlíkem?
A teď sedím na druhé straně. Dostávám city. Dostávám jich hodně. Dostávám je velmi pravidelně. A zjišťuju, že i tohle může člověka úplně udolat.
Výborně.
Takže Milan mě naučil, že nechci emoční poušť a Kryštof mi zřejmě přišel ukázat, že nechci ani emoční aquapark. Já bych totiž potřebovala něco mezi tím.
Chlapa, který mi řekne: „Chyběla jsi mi.“ Já se usměju. On mě obejme a tím je tisková konference o jeho pocitech pro tento den ukončena. Nemusí následovat mimořádné vysílání, tři doplňující telefonáty, osm srdíček a večerní speciál „Jak moc mi chyběla mezi 19:42 a 19:57“. A hlavně jsem pochopila, co vlastně myslím tím, když říkám, že potřebuji trochu chlapa.
Nechci necitlivého chlapa. Vůbec ne.
Chci chlapa, který má city, ale zároveň pevnost. Má svůj život. Umí udělat rozhodnutí. Umí naplánovat schůzku. Umí mě rozesmát, obejmout a říct mi něco hezkého, aniž bych měla po třech hodinách pocit, že mě právě zasypala lavina růžových srdíček.
A tak jsme si domluvili první osobní setkání. Na jedné straně mého života stál Milan s prázdnou PET lahví a vyschlou studnou. Na druhé straně Kryštof s cisternou emocí a hadicí připravenou k použití.
A já stála přesně uprostřed a říkala: „Pane Bože, já nechci nic složitého. Jen normálního chlapa.“ Takového, který má city.
Má koule.
A ideálně umí používat obojí s mírou, jenže život má zvláštní smysl pro humor.
A já ještě netušila, že první osobní setkání s Kryštofem přinese další kapitolu příběhu, ve kterém se budu muset naučit jednu zásadní věc, že mezi velkými slovy a skutečným vztahem může být někdy překvapivě dlouhá cesta.
Ale o tom zase příště. Pokud mě tedy mezitím neodnese emoční vlna.
Příběh vychází z osobních zkušeností autorky. Jména a některé identifikační okolnosti byly změněny z důvodu ochrany soukromí.
