Článek
Zpomalujeme. Jen mi nikdo neřekl, kde je brzda.
Tak jsme s Kryštofem zpomalili.
Ještě nedávno jsme se řítili po dálnici lásky. Držení za ruce, polibky, objetí, společná noc, snídaně a výhled do budoucnosti. Padlo dokonce i ono slavné „miluji tě“. A pak se zničehonic objevila dopravní značka: ZPOMALIT.
Dobře. Rozumím. Vždyť já ho na začátku sama brzdila. Jenže tehdy měl zřejmě zapnutý sportovní režim a moje brzda byla pouze doporučením výrobce. Teď jsem se konečně rozjela i já. A Kryštof přeřadil.
Zatímco já očekávala snížení rychlosti ze sto třiceti na osmdesát, on zřejmě zvažuje dlouhodobé parkování. Možná jen kontroluje motor. Možná hledá správnou cestu. Možná má v autě další spolujezdkyni. A možná bych měla přestat analyzovat dopravní situaci a dojít si na kávu.
Rozhodla jsem se dát mu prostor. A hlavně nečekat.
Což je velice zajímavý stav. Nečekáte, ale víte naprosto přesně, kdy vám naposledy napsal. Co se mu asi honí hlavou? Tohle by si zasloužilo samostatný výzkumný ústav.
Možná opravdu řeší práci. Možná ho vyděsila rychlost našeho sbližování. Možná mě má rád, ale teď neví, kam mě ve svém životě zařadit. Možná řeší věci, o kterých nevím. Možná má jinou. A možná právě sedí doma, sleduje fotbal, škrábe se na břiše a přemýšlí, jestli si dá k večeři párky, nebo objedná pizzu.
Zatímco já se snažím rozklíčovat jeho emoční nastavení, on možná řeší, proč mu televize nejde přepnout na HDMI 2. Třeba je opravdu jen unavený. Třeba si neuvědomuje, že se v mé hlavě právě koná mimořádné jednání bezpečnostní rady státu. Bez jeho účasti, zato s plným počtem hlasů.
V mé hlavě zasedá krizový štáb
Ráno vstávám jako vyrovnaná žena. „Valentýnko, máš svoji hodnotu. Nebudeš nikoho nahánět. Žiješ svůj život.“ Výborně. Dám si kávu a jdu pracovat. V deset jsem stále stabilní osobnost. Ve dvanáct mě napadne, jestli se náhodou neozval. Neozval. Nevadí. Ve dvě moje vnitřní psycholožka vysvětluje, že muži někdy potřebují prostor. Ve tři se ozve vnitřní feministka, že prostor si může pronajmout na realitách. V pět nastupuje romantická část: „Ale vždyť to mezi námi bylo tak krásné!“ V šest ji přeruší ekonomka: „Krásné to bylo, ale z hlediska dlouhodobé udržitelnosti zatím nemáme dostatečná data.“ V sedm zahajuje činnost detektivní oddělení.
„Byl online?“ „Nevíme.“ „A proč to nevíme?“ „Protože jsme si slíbily, že to nebudeme kontrolovat.“ „Takže nemáme důkazy.“
Večer už přemýšlím, jestli mě má rád, jestli mu chybím, jestli se bojí vztahu, jestli řeší práci, nebo jestli je prostě jen muž. Poslední hypotéza je zatím jediná spolehlivě potvrzená.
Facebook: vztahová poradna bez objednání
Když už mám dost vlastních myšlenek, otevřu Facebook. Chyba.
Algoritmus zřejmě vyhodnotil, že jsem emocionálně rozkolísaná Vodnářka s přístupem k internetu, a rozhodl se mě dorazit. První příspěvek mi radí, abych nebyla ničí záložní možnost. Ano! Přesně! Sebevědomá žena, která se nebude doprošovat. Dávám lajk. O tři příspěvky níž čtu, že muž někdy musí odejít, aby pochopil, že jsem jeho osudová žena. Počkat. Takže nechat odejít, ale vlastně počkat? Další příspěvek tvrdí, že co je mi souzeno, to mě nemine. Dobře. Takže nemusím dělat nic. Jenže hned následující mě varuje, že o lásku se musí bojovat.
JEŽÍŠMARJÁ! Tak mám bojovat, nebo sedět?!
Facebook mi během pěti minut vysvětlil, že mám být nedostupná, otevřená, trpělivá, nekompromisní, laskavá, nezávislá a připravená přijmout osudovou lásku. Ideálně do středy. Nejlépe za úplňku. Začínám mít podezření, že Facebook spolupracuje s Kryštofem. Oba mi poskytují právě tolik informací, abych z nich nepochopila vůbec nic.
Vesmíre, ráda bych podala reklamaci
Když nepomáhá psychologie ani Facebook, nastupuje vyšší instance. Vesmír.
„Vesmíre, pokud je Kryštof ten pravý, pošli mi znamení.“ Podívám se na telefon. 11:11. No vida! Osud! Za chvíli 22:22. To už přece nemůže být náhoda. Pak 4:44. Andělské číslo! Samozřejmě okamžitě hledám jeho význam. Jedna stránka slibuje stabilitu. Druhá radí důvěřovat intuici. Třetí hlásí konec karmického cyklu. Čtvrtá návrat osudového partnera. Pátá mě vyzývá pustit minulost. Takže zase nevím nic. Zato mám otevřených sedmnáct záložek a podezření, že se mnou komunikuje celé nebeské představenstvo.
„Vesmíre, prosím tě, já nechci šifrovací hru. Já chci normálního chlapa, který napíše: Ahoj, jak se máš?“ Ticho. Zřejmě také zpomaluje.
Horoskop pro Vodnáře. Poslední naděje. Otevřu horoskop. Moje slova prý mají nyní velkou váhu a něco potřebuje být vysloveno. No výborně! Já bych vyslovovala! Tak dlouho, až by museli přijet hasiči a vypnout mi hlavní přívod emocí. Jenže já už všechno řekla. Takže podle hvězd mám mluvit pravdivě, zatímco podle svého rozhodnutí mám držet jazyk za zuby.
Dále se dozvídám, že mám respektovat sama sebe a vytvářet život, ve kterém se cítím bezpečně. To se mi líbí. Jen ještě potřebuji vědět, jestli do něj patří i Kryštof, nebo si mám rovnou pořídit dalšího psa. Pes totiž alespoň přijde, když na něj zavolám. A když nepřijde, většinou vím proč.
Žere.
Karty, prosím, vyjádřete se k situaci
Samozřejmě přichází tarot. Protože kdybych se spokojila s tím, že nevím, co bude, nebyla bych to já. Zamíchám karty. „Co ke mně Kryštof skutečně cítí?“ Velekněžka. Tajemství, intuice, skryté skutečnosti. Děkuji. Takže nic nevíme.
„Jaký bude jeho další krok?“ Karta naznačuje, že potřebuje čas. NO TO UŽ MI ŘEKL!
„Ozve se?“ Přichází karta změny. Výborně. Jaké změny? Změní názor? Telefon? Partnerku? Nebo tarif u operátora?
Po dalších deseti minutách mám vyloženou polovinu balíčku a pocit, že i karty začínají být podrážděné. Kdyby mohly mluvit, nejspíš by řekly: „Valentýnko, my už jsme ti odpověděly sedmkrát. Dej si něco dobrého a běž spát.“ Uklidím je. A slíbím si, že se nebudu ptát pořád na totéž. Minimálně do zítřka.
Milan. Muž, který mi nainstaloval bezpečnostní software
Do toho všeho se občas přihlásí minulost. Milan. Můj bývalý lektor čekání a dálkového studia mužské komunikace. Ten mě naučil, že „potřebuji čas“ může znamenat mnoho věcí. Například že muž potřebuje čas. Nebo že potřebuje ještě více času. Případně že během toho času stihne domluvit rande s někým jiným. Díky Milanovi mám dnes v hlavě bezpečnostní systém, který se spustí při sebemenší odchylce od standardního provozu.
Kryštof: „Miluji tě.“
Mozek: „Krásné. Ukládám.“
Kryštof: „Musíme zpomalit.“
Mozek: „POZOR! NESOULAD!“
Kryštof: „Mám toho teď moc.“
Mozek: „ZAHÁJIT KONTROLNÍ ŘÍZENÍ!“
Já: „Prosím tě, uklidni se. Není to Milan.“
Mozek: „TO JSME SI O MILANOVI TAKY MYSLELY!“
A tak se snažím nepřenášet starý příběh do nového. Což je těžké, když mi oba muži poskytli podobný studijní materiál. Jen s jiným jménem na titulní straně. A co když se opravdu ozve? To je další disciplína. V hlavě totiž připravuji odpovědi na zprávy, které vůbec neexistují.
Napíše: „Ahoj, lásko.“ Já: „Ahoj, miláčku.“ Ne! Moc nadšené!
Napíše: „Jak se máš?“ Já: „Dobře, děkuji.“ Ne! Moc chladné!
Napíše: „Chybíš mi.“ Já: „Ty mně taky.“ Ne! A co ta iniciativa?
Nakonec dojdu k závěru, že až napíše, budu úplně přirozená. A potom dalších čtyřicet minut přemýšlím, jak vypadá přirozená odpověď. Kamarádky už by mě nejraději odvezly někam bez signálu. Možná mají pravdu. Jenže já bych si tam stejně našla Wi-Fi.
Velké životní prozření
A víte, k čemu jsem po všech těch analýzách, horoskopech, kartách a poradách se samotným vesmírem dospěla? Že nevím. A to je vlastně převratný objev. Nevím, co se Kryštofovi honí hlavou. Nevím, kdy se ozve. Nevím, jestli se potřebuje jen nadechnout, nebo jestli naše společná cesta pomalu končí. A nemám jak z jeho ticha vyčíst odpověď.
Zatímco Kryštof zpomaluje, já pokračuji ve svém životě. Chodím do práce, směju se s kamarádkami, píšu a plánuji. A ano, občas mi chybí. Ten skutečný Kryštof. Ten, který mě držel za ruku, hladil, přikrýval a říkal krásné věci. Právě proto ale nechci další slova dolovat. Chci vidět, co přijde samo.
Možná se ozve a postupně se srovnáme. Možná zjistíme, že máme každý jiné tempo. A možná mezitím přijde někdo, kdo nepotřebuje dopravního inspektora, aby zjistil, jestli se mnou chce jet dál.
Já totiž nejsem odstavné parkoviště pro muže, kteří si potřebují rozmyslet trasu. Ale nejsem ani mýtná brána, která jim po třech dnech vystaví fakturu za nečinnost. Prostě žiju. A pokud Kryštof bude chtít být součástí mého života, ví, kde mě najde.
A teď už opravdu končím s analyzováním
Zavírám Facebook. Odkládám tarot. Neřeším WhatsApp. Jsem klidná, vyrovnaná, sebevědomá žena, která nepotřebuje ke štěstí žádné znamení. Telefon pokládám displejem dolů. Hotovo. Konec. Tečka.
Za pět minut mi vyskočí příspěvek: „VODNÁŘI, DO 48 HODIN PŘIJDE ZPRÁVA, NA KTEROU DLOUHO ČEKÁTE.“
Sakra. Tak ještě jednu kartu, ale fakt poslední!
Pokračování příště. Buď se ozve Kryštof, nebo mi vesmír konečně přidělí osobního referenta.
