Článek
Celý život jsem pracoval pro jednu fabriku. Nastoupil jsem hned po škole jako skladník. Byla to tvrdá práce, ale měl jsem mladé ruce a chuť ukázat, co ve mně je. Postupem času jsem se vypracoval. Ze skladu jsem se dostal na dílnu, pak k obchodu a nakonec až na pozici obchodního ředitele. Prošel jsem revolucí, privatizací, změnami majitelů. Přežil jsem všechny ty bouře, kdy jedni končili, jiní přicházeli. Já zůstával. Vždycky.
Žili jsme si dobře. Plat slušný, bonusy, služební auto, hezké peníze každý měsíc. Rodina spokojená. Myslel jsem si, že takhle to už dotáhnu do důchodu.
Jenže pak, zničehonic, přišla rána. Zavolali si mě do kanceláře a suše oznámili: „Končíme s vámi. Firma jde jiným směrem.“ Nic víc. Žádné poděkování za desítky let. Jen strohé „sbalte si věci“.
Stál jsem tam s krabicí svých věcí a nerozuměl tomu. Po tolika letech. Odešel jsem domů a poprvé za celý život jsem neměl kam ráno jít. Poprvé jsem šel na úřad práce.
Měl jsem štěstí, že pro lidi nad 60 let je podpora slušná. Na 11 měsíců a částky, které nejsou úplně marné. Ale co pak? Když se rozhlédnu po trhu práce, je to bída.
Nikdo o mě nestojí. Žádný šéf, žádná kancelář. Žádná obchodní jednání. Nabízejí mi skladníka – za minimální mzdu. Nebo asistenta pro důchodce – za minimální mzdu. Nebo práci v pohřebnictví – za minimální mzdu.
Minimální mzda od ledna 2025 je 19 400 Kč hrubého. Čistého z toho člověk dostane něco přes 16 tisíc. Po čtyřiceti letech dřiny.
Připadám si zbytečný. Celý život jsem makal, budoval firmu, dělal výsledky. A teď? Teď si připadám, jako by mě společnost odložila. Jako by na mě byl nalepený štítek „Nepotřebný“.
A tak sedím doma a přemýšlím. O tom, jestli to má ještě smysl. Jestli tohle je ten konec, na který jsem se těšil? Když se podívám do zrcadla, vidím chlapa, co ještě pořád může něco dokázat. Ale svět kolem mě už mě nechce.
Občas mi hlavou probleskne i ta nejčernější myšlenka – co kdybych tu prostě nebyl? Ale pak si uvědomím, že tohle přece není řešení. Jsou tu moje děti. Moje vnoučata. Moje žena, která se mnou vydržela celý život. Kvůli nim musím bojovat. Kvůli nim musím najít způsob, jak znovu začít.
Možná nebudu mít plat jako dřív. Možná už nikdy nebudu ředitel. Ale dokud budu naživu, dokud se ráno dokážu postavit na nohy, má to smysl. Protože práce je důležitá, ale rodina je víc.
A tak se zvednu. A půjdu znovu hledat. Protože život nekončí v 60. Třeba mě tam venku ještě něco čeká.
A pokud tohle čtete a cítíte se podobně, vězte, že v tom nejste sami. Držme se.
Držíme čtenáři palce!
Pokud rádi čtete naše příběhy, přidejte si nás i na instagramu zde.
