Článek
Česká přísloví a pořekadla jsou jako poctivě kvašené zelí – drsná, někdy kyselá, ale neskutečně zdravá. Jsou to staletími vybroušené věty, které v sobě skrývají víc než jen slovní obrat. Vlastně se dá říct, že jsou to takové životní algoritmy – stačí je aplikovat na správnou situaci a rázem máte recept na přežití. Jenže pozor, někdy se tenhle recept může změnit v pořádně pikantní guláš.
Kdo se bojí, nesmí do lesa… a kdo se přece jen odváží, toho honí divočák
Rčení „Kdo se bojí, nesmí do lesa“ je vlastně taková staročeská verze hesla „Go big or go home“. Jenže čeština má tu zvláštní vlastnost, že i tam, kde začíná optimismus, rychle přihodí kapku hořkosti.
Představte si manažera, který se rozhodne rozjet vlastní byznys. Nasadí si pomyslnou helmu odvahy a skočí do podnikatelských vod. První měsíce jsou fajn – objednávky se hrnou, všichni chválí. Jenže pak přijde zima, lidé přestanou utrácet a on zjistí, že má v rozpočtu díru velikosti kráteru na Měsíci. Najednou se z lesní procházky stává divoký úprk před hladovým stádem kance, co chce všechnu jeho odvahu sežrat na posezení.
A tak si manažer řekne: „Risk je zisk… anebo průšvih.“ A vida, další česká moudrost.
Komu se nelení, tomu se zelení… jenže někdy roste jen plevel
České pořekadlo o pilných rukou, co přinášejí úspěch, je sice pěkné, ale v praxi je to složitější. Dnes už dávno neplatí, že čím víc hodin prosedíte u počítače nebo ve skladu, tím víc budete mít v peněžence.
Vezměme si třeba jednoho z těch nadšených „startupových“ guru, kteří se rozhodnou postavit revoluční aplikaci na zlepšení spánku. Dře 18 hodin denně, pije jedno kafe za druhým, a přesto se jeho projekt bortí jak domeček z karet. Proč? Protože mezitím, co on makal na efektní grafice, jeho konkurent si prostě našel dobrého programátora a nechal si poradit od lidí, kteří spánkovým poruchám rozumí. A tak se stalo, že jeden dřel jak mezek – a sklízel jen plevel. Druhý si dal kafe, zamyslel se, a sklidil úrodu.
Pravda je totiž taková, že „Bez práce nejsou koláče“… ale pokud pečete v rozbité troubě, zůstanete jen u drobků.
Ráno moudřejší večera… ale občas se ráno probudíte a zjistíte, že jste jen líp nasní**
Tahle lidová pravda se tváří jako laskavé doporučení dát věcem čas. Jenže někdy se stane, že právě ten čas věci jen zhorší. Kolikrát jste si říkali: „To přece přejde, vychladneme, zítra to vyřešíme.“ Ale místo toho se ráno probudíte a zjistíte, že vám v hlavě běží celý seznam křivd a ublížení, které jste včera ani nevnímali.
Třeba když vás v práci šéf nepochválí za váš nápad, ale přivlastní si ho kolega. Řeknete si: „Nebudu se hádat, ráno si to promyslím.“ A pak místo klidného rozhovoru s kolegou začnete v duchu spřádat scénář, jak mu při pondělní poradě ukážete, kdo je tady génius. Výsledkem je jen víc stresu a zbytečné drama.
Někdy je prostě lepší hned říct: „Hele, tohle bylo moje.“ Není třeba čekat na ráno.
Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá… ale někdy si v ní rovnou postaví bazén
Česká škodolibost je fenomén sám o sobě. Kolikrát se někdo snaží jinému „přitopit“ a místo toho se na tom sám spálí. Jenže moderní doba tenhle princip ještě vyhrotila. Dnes už to není jen o tom, že si někdo podkopne vlastní židli. Dnes si mnozí tu jámu vykopou záměrně, obloží ji pohodlnými polštáři, postaví si v ní minibar a s chutí si tam lehnou.
Influencerka, která se rozhodne pomluvit konkurenci, přitáhne sice spoustu pozornosti, ale místo triumfu se ukáže, že lidi začnou hledat i její vlastní kostlivce. A tak si na Instagramu udělá z hejtu kariéru – jenže za cenu, že už ji lidé neberou vážně.
Až si příště někdo bude říkat: „Kdo jinému jámu kopá…“ možná si uvědomí, že některé jámy slouží spíš jako základy pro nový barák.
Lež má krátké nohy… ale občas si vezme taxíka
Lidská tendence občas si pravdu přibarvit je stará jako samotné přísloví. Jenže v dnešní době, kdy se lži šíří rychlostí retweetu, je tahle moudrost jak z filmu o závodních autech.
Politik, který během kampaně tvrdí, že „dělá všechno pro lidi“, aby se po volbách ukázalo, že spíš dělá všechno pro kamarády ze školních lavic. Nebo celebrita, která přísahá na „přirozenou krásu“, jen aby ji pak paparazzi přistihli na klinice plastické chirurgie.
Lež má sice krátké nohy, ale když se sveze na vlně médií, doběhne dál než byste čekali.
Konec dobrý, všechno dobré… jenže co když dobré prostě nepřijde?
Život občas není pohádka. Čekat, že se každá špatná zkušenost obrátí ve vítězství, je jako doufat, že vám někdo udělá svíčkovou bez masa a bude chutnat stejně skvěle.
Ne každé trápení má skryté požehnání. Ne každá bolest přinese moudrost. Někdy prostě život dá ránu a jediným smyslem je jen… přežít.
A tak se stane, že po sérii karambolů, omylů a falešných nadějí zjistíte, že se musíte naučit smát i tomu, co dobré nebylo. Protože jak říká další české rčení: „Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo… hlavně nesmí být smutno.“
A to je možná ta největší moudrost ze všech.
