Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že jediné rozhodnutí mi tak změní život. Po dvou dětech se moje tělo změnilo k nepoznání. Prsa povisla, břicho nebylo jako dřív a moje sebevědomí kleslo na nulu. Manžel? Ten si ničeho nevšímal. Doma to bylo pořád stejné – večeře, televize, ticho. Žádné komplimenty, žádná vášeň. Jen rutina. A já se v tom začala dusit.
A tak jsem si jednoho dne řekla dost. Našla jsem si kliniku a objednala se na konzultaci. Plastický chirurg byl sympatický, pohledný muž, který mi už při prvním setkání řekl: „S vaším tělem se dá udělat zázrak.“ A já tomu chtěla věřit.
Operace, která mi změnila pohled na sebe samu
Den D nastal rychle. Ráno jsem přišla na kliniku, prošla posledními vyšetřeními a dostala nemocniční košili. Nervozita mnou cloumala, ale jakmile mi do žíly pustili anestézii, všechno se rozplynulo.
Když jsem se probudila, cítila jsem jen tlak na hrudi a jemnou bolest. Byla jsem ještě omámená, ale když jsem se poprvé podívala dolů, usmála jsem se. Byly pevné, dokonalé. Přes obvazy jsem cítila, že mám konečně to, co jsem si vždycky přála. Nové prsa – nový začátek.
Následující týdny byly náročné. Bolest, otoky, omezení pohybu. Ale každý pohled do zrcadla mi říkal, že to stálo za to. Po měsíci jsem se poprvé oblékla do krajkové podprsenky a moje sebevědomí vystřelilo do nebes. A s ním i moje touha po životě, jaký jsem nikdy neměla.
A pak přišel on. Můj šéf.
Zakázaná touha, která nás pohltila
Měl něco, co mi manžel už dávno nedával – pozornost. Stačil jeden pohled, jeden úsměv a mezi námi to začalo jiskřit. Nejdřív nenápadně. Pozdní porady, letmé doteky, tiché poznámky. Ale oba jsme věděli, že to nebude trvat dlouho.
Poprvé jsme spolu skončili v kanceláři po večerním meetingu. Všichni už byli pryč, světla zhasnutá, jen stolní lampička vrhala stíny na jeho stůl. Přistoupil ke mně, vzal mi skleničku vína z ruky a zašeptal: „Pořád se na mě tak díváš…“
A pak mě políbil. Žádná něha, žádná nejistota – jen čistá touha. Stáhl mi halenku, rukama sevřel moje nové pevné křivky a já cítila, jak mě to spalující horko ovládá. Skončili jsme na stole, mezi papíry a notebookem, s roletami staženými jen napůl. Každý dotek, každý pohyb byl elektrizující. Cítila jsem se živá jako nikdy předtím.
Ale jednou to nestačilo. Stali jsme se posedlí.
Začali jsme využívat každou příležitost. Zasedačka během polední pauzy, když kolegové netušili, co se děje za zavřenými dveřmi. Podzemní garáže, kde jsme si vyměňovali vášnivé doteky mezi zaparkovanými auty. Služební cesty, kde jsme si užívali v hotelových pokojích pod záminkou pracovních schůzek.
Jednou jsme dokonce riskovali na firemním večírku. Odcizili jsme se od ostatních, vklouzli do vedlejší místnosti a tam, mezi kabáty kolegů a poloprázdnými lahvemi vína, jsme se na sebe vrhli jako dva hladoví milenci.
A nejlepší na tom bylo, že to nikdy neskončilo.
Dodnes je to mezi námi
Tajemství, které si neseme dál. Manžel? Pořád si ničeho nevšiml. Pořád tráví večery u televize, pořád si myslí, že jsem jen jeho oddaná žena. Ale pravda je jiná. Každý měsíc jezdíme na služební cesty. Každý měsíc si najdeme nové místo, kde můžeme dát průchod své vášni.
A já? Už nikdy nebudu ta nudná, nevýrazná žena, co se schovává za domácím stereotypem. Nová prsa mi změnila život. A s ním i všechno, co jsem dřív považovala za jisté.
