Článek
Byli jsme spolu patnáct let. Všechno jsme si dokázali říct. Tedy, aspoň jsem si to myslel. Před třemi lety jsme přišli o dítě. Potrat v druhém měsíci. Oba jsme se na miminko těšili, ale ona to nesla hůř. Já se vrátil do práce, ona taky. Vypadalo to, že to zvládla. Dokonce o tom občas mluvila s nadhledem – že život jde dál, že bude zase dobře. Jenže nebylo.
Vánoce. Doba, kdy by se mělo všechno zpomalit, kdy má být doma klid a vůně cukroví. Já jsem tehdy chtěl jen vybrat pro ni parfém – podívat se, co používá, abych koupil stejný, nebo podobný. Vešel jsem do koupelny, otevřel skříňku a jeden z flakonů vypadal zvláštně. Byl mírně ulepený, uzávěr poškozený, jako by ho někdo otevíral častěji, než by bylo obvyklé.
Když jsem ho odšrouboval, necítil jsem žádnou vůni. Jen alkohol. Ostrý, pálivý, bezbarvý. Vůně vodky. Nechtěl jsem tomu věřit. Otevřel jsem další, a další – některé byly normální, jiné zředěné, jiné plné něčeho, co rozhodně nebyl parfém.
Když jsem se jí na to zeptal, chvíli mlčela. Pak se rozplakala. Přiznala, že pije už dva roky. Každé ráno si dá panáka, aby zvládla den. Vodku si schovávala do prázdných lahviček od voňavek, do konvičky na zalévání kytek, dokonce i do starého šamponu.
„Mám pocit, že jinak bych se rozsypala,“ řekla.
Ten večer jsme spolu dlouho seděli. Nepadaly výčitky, jen ticho a otázky bez odpovědí. Proč mi to neřekla dřív? Proč si vybrala právě tenhle způsob, jak přežít? Řekla, že se styděla. Že nechtěla být slabá. Že se bála, že přijde o všechno, co vybudovala – o práci, respekt, o mě.
Domluvili jsme se, že to začneme řešit. Odborně. Má podporu psycholožky i adiktologa. Věří, že to zvládne. A já jí věřím taky. Protože i když mě zradilo všechno, co jsem si o nás myslel, jedno zůstalo – naděje. A možná právě tyhle Vánoce, které všechno odhalily, byly první po letech, kdy jsme spolu opravdu mluvili. Bez přetvářky.
