Článek
Vezmu dceru do aquaparku, řekl jsem si o víkendu. Strávíme spolu fajn den, manželka si doma v klidu uklidí a já si odškrtnu dobrý skutek. Jenže realita otce s tříletou dcerou v aquaparku má úplně jiné tempo, pravidla i logiku, než by se dalo očekávat.
Hned u šaten mi bylo jasné, že mě čeká speciální verze odpoledního programu. Stojím před dveřmi „Ženy“ a „Muži“, dcera mě drží za ruku a já řeším dilema, které se neobjevuje v žádném rodičovském manuálu. Do dámské šatny pochopitelně nemůžu, takže vcházíme do té pánské. Už po pár sekundách mi došlo, že skutečnost, že mě dcera bez spodního prádla vlastně asi nikdy neviděla, bude mít v tomto prostoru zajímavé rozuzlení
Dcera totiž zůstala zcela fascinovaná. Ne šatnou, ale jejími návštěvníky. Respektive tím, co zrovna dělali. Tedy abyste nemysleli na nějaké nepřístojnosti – nedělali nic zvláštního. Jenom se převlékali do plavek. Když si jeden z mužů sundal trenýrky, ozvalo se napříč celým prostorem: „Co to má pán?“ Můj mozek se vypnul. Muž ztuhl. Já ztuhl. Dcera neztuhla vůbec. Naopak měla další otázky, které jsem okamžitě přerušil expresním oblékáním plavek. Rychleji jsem ji ještě neoblékl.
U bazénu jsem si myslel, že máme vyhráno. Nemáme. Dcera sjela dětský tobogan, dopadla u nohou jedné paní a té se to evidentně líbilo. Usmála se na ni. Dcera úsměv opětovala po svém a vykřikla: „Paní má velký prsa.“ A protože je potřeba, aby to paní slyšela opravdu jasně, zopakovala to ještě jednou. Já se snažil tvářit, že to dítě neznám, jenže dcera se mě držela za nohu jak kotva, takže bylo po naději na důstojný útěk.
Zkusil jsem dceru odvést na něco bezpečnějšího. Vodní kolotoč. Dcera skočila do vody, já se mezitím brodil proti proudu jako tuleň po Vánocích. Jenže za chvilku chtěla ven. Vyzvedl jsem ji na břeh s tím, že za ní vylezu, Jenže ona během těch pár vteřin, co jsem se snažil vyprosti z proudu vody, už sprintovala ke stánku s občerstvením. Plavčík ji zastavil. Dcera kousla plavčíka. Plavčík zakřičel. Dcera začala řvát. Lidi se otáčeli a já začal přemýšlet, jestli existuje program na změnu identity pro naprosto zdevastované rodiče.
Cesta domů byla klidná. Dcera usnula, já byl psychicky vyřízený. Manželka nás vítala v dobré náladě s otázkou, jak jsme si to užili. Jen jsem si sedl, zadíval se do prázdna a odpověděl: Příště jdeme do cirkusu. Tam je totiž šance, že nebudeme ti nejpodivnější.
