Článek
Soužití s naší babičkou je tak trochu jako sledovat nekonečný dokument o chaosu. Takový ten, co se měl původně vysílat na ČT2, ale omylem ho zařadili na Déčko, aby v dětech probudili smysl pro odolnost. Naše babička prostě umí dodat životu jistou dynamiku. Třeba tím, že ve tři ráno vyžaduje ujištění, že Slunce opravdu vychází na východě, a že mimozemšťani nemají přes naší zahradu průchod jako přes Karlův most.
A tak si žijeme. Střídáme se u ní jak směny na dole Dukla, uklidňujeme ji, že svět nehoří, že pondělí je stále pondělí a že naše dcera opravdu nemusí mít čepici, když je venku tropických třicet. Ale je to marné…No, a pak přišel ten slavný den.
Chtěli jsme jí ukázat nový pokojíček pro dceru. Krásně jsme ho připravili, všechno sladěné, hračky srovnané, u zdi nová dětská postýlka a povlečením Tlapkové patroly. „Babi, pojď se podívat na nový pokojíček!“ povídám. Netušila jsem, že tahle věta brzy způsobí řetězec událostí, za který by se nemusel stydět ani sám Mr. Bean.
Babička vletěla do pokojíčku s energií, která by mohla pohánět malou elektrárnu a bez varování si sedla na postýlku. Ta se snažila odolat jako Karlův most při stoleté povodni, ale nakonec to vzdala a zlomila se jak houska na krámě. Nu což, říkali jsme si, hlavně že babička přežila. Jenže na postýlce byly položeny manželovy brýle. Brýle na dálku za deset tisíc. Po ataku babičky však spíše puzzle za deset tisíc.
Babička nic. Pohanila postel, že to je „šunt“ a s klidem nabídla svoje nové brýle na čtení za 300 korun z drogerie. Prý jsou nové a skvěle s nimi vidí. Manžel, který potřeboval nutně do kanceláře, si slepil své zbytky brýlí lepicí páskou, protože jinak by neodjel. Výsledkem však bylo, že přes ně viděl asi jako přes dno půllitru. Na schodech se mu zamotala hlava, spadl, vyrazil si přední zub a vyvrtnul kotník.
Jel na pohotovost. Jenže při brzdění mu brýle sklouzly a spadly pod pedál. Tak jel bez nich. Tak pomalu, že ho zastavila policie. A protože v řidičáku má napsáno „povinné brýle“, dostal pokutu. V nemocnici mu dali kotník do sádry, takže jsem pro něj musela jet já. S řvoucí dcerou, která právě zjistila, že její postýlka nemá ráda návštěvy a nebude mít tak kde spát.
A pak přišel ke slovu zubař. Tam nechal manžel dvacet tisíc za opravu zubu. Babička se od té doby tváří dotčeně, že si nevzal její brýle za tři stovky a že se manžel tváří jako „kyselá zadnice“.
A tak si říkám — možná by bylo jednodušší, kdybychom ten pokojíček ukázali těm jejím mimozemšťanům. Hůř by to dopadnout nemohlo.
