Článek
Chtěl jsem udělat dobrý skutek. Sousedka mě poprosila, jestli bych cestou z práce nezastavil v květinářství a nekoupil kytku pro starou paní k narozeninám. „Do pětistovky,“ řekla. „Nic velkého, jen aby to bylo hezké a udělalo radost.“ Upřímně – zdálo se mi to jako jednoduchý úkol. Vejdu, řeknu cenový limit, květinářka něco navrhne, zaplatím, hotovo. Jenže to jsem ještě netušil, že mě čeká tak trochu sociální experiment.
Vstoupil jsem do obchodu, pozdravil a vysvětlil situaci, tedy že potřebuji kytku do 500 korun, nevím přesně jaké květiny má paní ráda, ale jde o to, aby byla hezká, objemná a důstojná. Květinářka beze slova kývla, natáhla ruku do vázy a vytáhla růži. Na cedulce 169 korun. Jedna jediná růže za třetinu celého rozpočtu. To mě trochu zarazilo, ale než jsem stihl něco říct, už přidávala další květiny. Nějaká ze 129, jiná z 89, ani jsem nestihl spočítat, kolik těch kusů vlastně drží.
U pokladny začala ťukat do kalkulačky. Vzdychala, kroutila hlavou a po chvíli z ní vypadlo: „Tak takhle by to bylo za 690.“ Řekl jsem klidně, že jsem chtěl kytku do pětistovky, a že možná není nejlepší začínat růží za 169. V ten moment se na mě poprvé podívala. „Já nevím, co chcete,“ odsekla. „Já vybírám to, co se líbí mně. Nemůžu vědět, co se líbí vám. A pět set je málo, květiny jsou dnes drahé.“
Zůstal jsem stát a přemýšlel, jestli jsem náhodou nespadl do nějaké skryté kamery. Pět set je málo? Za malou narozeninovou kytici pro starou paní? Vážně? A hlavně – jestli fakt nemůže vědět, co se mi líbí, proč jsem jí to tedy celé vysvětloval?
Řekl jsem, že pokud mi do 500 korun kytku neudělá, raději odejdu. A to nejspíš zabralo. Zezadu vyšla druhá květinářka, mladší, energická. Vzala pár tulipánů, doplnila je levnější zelení a drobnými květy, všechno pěkně naaranžovala a za chvíli mi podala hezkou, svěží kytici. Bez zbytečných řečí. Bez divadla kolem kalkulačky. Bez výčitek, že si dovoluju mít rozpočet.
Zaplatil jsem 520 korun. Úplně v pohodě. A sousedka byla nadšená.
Cestou domů jsem si říkal, že tahle profese – jako každá jiná, kde se pracuje s lidmi – vyžaduje trochu ochoty, empatie a snahu poradit. Když to člověka nebaví a jde mu spíš o to, aby zákazník překážel co nejkratší dobu, možná by fakt měl dělat něco jiného. Protože květiny mají lidem zlepšit den. Ne ho kazit. A už vůbec ne kvůli tomu, že si dovolíte říct: „Prosím, něco hezkého do pěti set korun.“
