Článek
Po asi dvouhodinové cestě jsem si potřeboval odskočit. Pumpa nikde žádná, ale na dohled byla polní cesta, louka a nějaké ty stromky. Na hygienickou zastávku ideál. Jenže podcenění mokré louky se mi pěkně vymstilo. Jen co jsem na ni najel, věděl jsem, že je zle. Tím spíše, když jsem na autě měl už nazuté letní pneumatiky. Auto se po mokré trávě lehce smýkalo, začalo zpomalovat, až se zastavilo úplně. Vystoupil jsem, a bylo mi jasné, že jestli se odsud dostanu, tak to bude zázrak. Louka úplně podmáčená, boty se bořily centimetr do vodou nasáklé hlíny
„Dobře ti tak“, volali na mě
Snažil jsem se z mokré louky vyjet dlouhých 45 minut. Pod kola jsem dal různé hadry, klacky, kusy dřeva, které jsem našel, ani nic nepomohlo. Kolemjedoucí řidiči, mohlo jich být za tu dobu přibližně 100, zpomalovali, dívali se, jak se snažím vyjet, jeden na mě dokonce zakřičel: „Dobře ti tak, jelito!“ Nevypadalo to vůbec dobře. Ve chvíli, kdy jsem už začal přemýšlet nad tím, že zavolám asistenční službu, zastavila u mě stará, otřískaná Octavia, ze které vystoupili dva Ukrajinci.
Skoro jsem nestihl ani poděkovat
Hned ke mně běželi s tím, že mi pomohou auto vytlačit. Zabrali, a i když to dalo hodně práce, a dost se u toho ušpinili, auto bylo během pěti minut na asfaltu. Jen zamávali, usmáli se a odjeli. Vypadalo to, že sami někam spěchali. Přesto zastavili a pomohli mi. Nekomentovali moji nešikovnost, nesmáli se, nefotili „jelito“. Prostě nezištně pomohli. Chlapi, moc vám děkuju. Zachránili jste mě.
Proč si Češi na silnicích nepomáhají?
Bohužel, můj příběh o lhostejnosti na českých silnicích není ojedinělý. Mnoho řidičů se dnes řídí heslem „hlavně se do ničeho nemíchat“. Částečně za to může uspěchaná doba – lidé mají pocit, že nemají čas se zastavit a pomoci. Dalším důvodem je možná i obava z nepříjemností. Nikdy nevíte, jestli náhodou nepomáháte někomu, kdo vás chce jen využít. Tento strach často převáží nad přirozenou ochotou pomoci druhému v nouzi.
Každý sám za sebe?
Dalším faktorem je anonymita na silnici. Řidiči v autech se cítí odtrženi od ostatních a snadněji ignorují cizí problémy. Mnohdy panuje i určitá škodolibost – vidíme někoho v nesnázích a místo pomoci si jen řekneme: „To má za to, že si nedával pozor.“ Přitom stačí málo. Krátká zastávka, pár minut času a člověk může někomu výrazně ulehčit situaci. Možná bychom si měli vzít příklad právě ze zmíněných Ukrajinců. Pomohli, aniž by za to něco čekali.
