Článek
Každý rok se Češi před Vánoci pouštějí do „salátové války“. Zapomeňte na spory o politiku, hokej nebo sousedovy nekonečné rekonstrukce – tady jde o něco mnohem důležitějšího. O bramborový salát! Diskuze o tom, jak má vypadat ten „správný“, rozděluje národ na nesmiřitelné tábory. Na jedné straně stojí tradicionalisté, kteří tvrdí, že jediná pravá verze obsahuje gothajský salám, majonézu a hrášek. Na straně druhé jsou modernisté, kteří experimentují třeba s jogurtem, cizrnou, a dokonce i avokádem (ano, i takové „drzosti“ existují!).
Krájet, nebo strouhat?
Někteří kuchaři tvrdí, že brambory by měly být jemně nakrájené na dokonalé kostičky, jiní je zase raději strouhají a vytvářejí hmotu, která připomíná spíše bramborové pyré. Hrášek? Tak to je kapitola sama o sobě. „Do salátu hrášek nepatří,“ křičí jedni, zatímco druzí oponují, že bez zelených kuliček to prostě není ono. A co cibule? Má být syrová, spařená, nebo vůbec žádná? Tématem je také salám. „Podle mě je bramborový salát se salámem barbarství,“ říká moje sousedka, která svůj názor opírá o to, že jíst salát se salámem k řízku je čirý nesmysl.
Historie bramborového salátu: Francie, Rusko, a nakonec Česko
Kořeny bramborového salátu sahají do poloviny 19. století. Za jeho otce je považován belgický kuchař Lucien Olivier, který působil v Moskvě. Jeho slavný „salát Olivier“ obsahoval brambory, zeleninu, majonézu, ale také kaviár, humra a lanýže. Jenže jak se salát šířil Evropou, luxusní ingredience nahradil hrášek, okurky a někde dokonce i ten zmíněný salám. Do českých kuchyní se recept dostal ve 20. století, kde se stal nedílnou součástí štědrovečerního menu.
Magdalena ho nevymyslela
Bramborový salát, jak ho dnes známe, se v české kuchyni objevil pravděpodobně až během první republiky. Recepty z 19. století se o tomto pokrmu nezmiňují. Magdalena Dobromila Rettigová ve své kuchařce z roku 1826 sice popisuje „zemčatový salát“ připravovaný z různých zbytků, jako jsou studená telecí pečeně, šunka, uzený jazyk či kapoun. Tyto ingredience se ale kladly na teplé brambory, které byly polité zálivkou z vařených žloutků, brabantského oleje (panenský olivový olej vyráběný v oblasti Brabantska, dnešní Belgie a Nizozemska, kde fungovala jedna z prvních rafinérií v Evropě), octa a nasekané cibule.
Čím pestřejší, tím lepší?
Do bramborového základu se pak přidávaly i další ingredience, například sardele, slanečci, vařené bobové lusky nebo vařený květák politý octem. Celý pokrm byl zdoben nasekanými vařenými žloutky a bílky, což mu dodávalo jak chuťovou, tak vizuální pestrost. Tento způsob přípravy ukazuje, že původní salát byl mnohem bohatší a pestřejší než dnešní klasická verze, která je mnohem jednodušší a přizpůsobená současným chutím a zvyklostem.
Kdo rozhodne?
Zpět do přítomnosti. Hospodyně na facebooku sdílejí své „nejlepší recepty“ a každá z nich neochvějně tvrdí, že ten její je nejlepší. Na internetu se zvedají vlny pohoršení, když někdo navrhne vyměnit klasickou majonézu za odlehčený dresink z jogurtu. Příslušníci starší generace se chytají za hlavu při pohledu na veganské variace a hořce konstatují: „Tohle už není ten náš salát!“
Hlavně ať chutná
A možná, že právě v tomto chaosu spočívá kouzlo bramborového salátu. Neexistuje totiž žádná „správná“ verze. Existuje však nekonečné množství možností, jak přetvořit tuto klasiku podle svého gusta. Takže až budete letos krájet brambory, vzpomeňte si, že vytváříte něco víc než jenom jídlo. Vytváříte část národního dědictví – s majonézou, hráškem, nebo klidně i bez nich. Ať se šunkou nebo s jogurtem. Hlavní je, aby vám chutnal. Tak šťastné a veselé…
