Článek
V hospodách i domácnostech se pilo hlavně pivo, protože bylo dostupné, levné a „jisté“. Když už přišlo na něco tvrdšího, dominoval tuzemský rum, peprmintový likér, griotka a různé domácí pálenky. Slivovice, meruňkovice nebo třešňovice, často přivezené z Maďarska, měly své pevné místo v každé rodině, která chtěla mít v domácím baru něco „tvrdšího“.
České víno se pilo spíš z nutnosti než z radosti. Výběr byl omezený a kvalita kolísavá. Různé „Cechovní poháry“ nebo „Buškové z Velhartic“ byly spíše parodií na vína, než že by si na něm někdo pochutnal. Ale co se dalo dělat. Taková byla doba. O to víc prostoru proto vznikalo pro fantazii. Lidé si míchali drinky z toho, co měli po ruce, a tak vznikaly kombinace, které by dnes žádný barman s vážnou tváří nenapsal na tabuli před svým podnikem. Přesto – nebo právě proto – měly svůj charakter.
Klasikou byl Semafor: griotka, zelená a vaječný koňak v jedné sklenici, pečlivě vrstvené tak, aby barvy opravdu připomínaly dopravní signalizaci. Magické oko znamenalo zelenou v pivu – jednoduché, levné, vizuálně efektní. Kofola s tuzemským rumem byla stálicí, která zahřála a chutnala skoro všem. Vodka s džusem patřila k málu „západně“ působících kombinací, které byly dostupné i u nás.
A pak tu byl „mozek“. Vaječný koňak s griotkou. Nápoj, který vypadal skutečně podivně, někdy až odpudivě, ale měl překvapivě jemnou chuť. Sladkost, krémovost a alkohol v jednom. Nebyl to drink pro parádu, ale pro chvíle, kdy se sedělo u stolu dlouho do noci a nikam se nespěchalo.
Po roce 1989 se všechno změnilo. Trh zaplavily zahraniční značky, koktejlová kultura se profesionalizovala a z pití se stal zážitek, který má jasná pravidla, sklenice správného tvaru a pochopitelně i správnou teplotu. Staré kombinace zmizely do zapomnění, často s nálepkou kýče nebo reliktu minulosti.
Jenže dnes se pomalu vracejí. Ne jako nostalgická atrakce pro pamětníky, ale jako připomínka jednoduchosti. Kofola s tuzemským rumem znovu nachází své místo na domácích oslavách, vodka s džusem se objevuje i tam, kde byste ji dřív nečekali. A „mozek“? Ten jsem si znovu oblíbil a dávám si ho právě teď, o vánočních časech. Možná proto, že nic nepředstírá. Je přesně takový, jaký byl vždycky – trochu zvláštní, trochu po domácku amatérský, ale na nic si nehraje.
V době, kdy je výběr téměř nekonečný, možná právě tyhle jednoduché drinky připomínají, že k dobrému pití někdy stačí málo. Jen chuť, vzpomínka a ochota dát starým věcem druhou šanci.
