Článek
Vidět Neapol a zemřít. Toto rčení pochází pravděpodobně ještě z dob, kdy námořníci přiváželi ze svých cest do italské Neapole kromě vzácného zboží také syfilis. A protože se v té době nedala tato choroba ještě léčit, často po návratu z cest umírali. Tedy viděli Neapol a zemřeli. Jiná teorie ale říká, že rčení pochází z 18. století, kdy se Neapol řadila k největším městům Evropy a představovala tak významné centrum kultury, historie a obchodu. Panovalo proto přesvědčení, že po návštěvě Neapole se můžete v klidu odebrat na věčný spánek, neboť nic krásnějšího na světě už neuvidíte.
Poprvé v Neapoli
Každopádně dnes neplatí ani jedno. Alespoň podle mě ne. Syfilis už dávno není tak vážnou hrozbou a Neapol se mi tedy rozhodně nejeví jako nejkrásnější město na světě. Přesto mě tam nedávno pracovní povinnosti zavedly. Do Itálie jezdím poměrně často, ale v Neapoli jsem byl poprvé.
Nutná odvaha a znalost místopisu
Na letišti jsem si půjčil auto, krásnou červenou Alfu Romeo Giulietta, a vyrazil do hotelu v centru. Centro storico je opravdu krásné, nicméně dopravit se tam autem chce nejen znalosti místopisu, ale také kus odvahy. A možná i „Cuore sportivo“, tedy „sportovní srdce“, což je ostatně slogan právě automobilky Alfa Romeo.
Jeď a nezdržuj, cizinče!
Cesta v odpolední špičce ubíhala pomalu a pochopitelně také klasicky po italsku. Všichni troubí, cpou se z vedlejších ulic, gestikulují. Tři pruhy namalované na silnici znamenají pět kolon aut. A na jedné křižovatce to přišlo. Setkání s místní zvyklostí, které se v Neapoli říká „Rosso fresco“. A pro Pražana, který se doma bojí projet křižovatku i na oranžovou, to bylo setkání opravdu tvrdé. O co šlo?
Rosso fresco jako mantra
Přijíždím ke křižovatce, kde na semaforu svítí zelená. Jenže než jsem dojel k semaforům, padla červená. Auto přede mnou ještě projelo. Ano, na červenou, já jsem ale zastavil. V tu chvíli na mě začala auta za mnou troubit a jejich řidiči divoce gestikulovat. Proč? Protože jsem neznal místní zvyklost, které se prý říká „Rosso fresco“, tedy „čerstvá červená“.
Je to o nervy
Kolegové v práci mi následně se smíchem vysvětlili, že to je místní specialita. Prostě padne na semaforu červená, ale prý ještě dobrých 15 sekund jde o tzv. „čerstvou“ červenou, kdy se křižovatkou ještě běžně projíždí. No, tak na tohle opravdu nemám nervy. Příště se raději nechám z letiště odvézt nebo si zavolám taxi. Speciálně obyvatelé Neapole prý řidiče, neznalé této zvyklosti, nesnášejí. Podle nich, kdyby tedy všichni zastavili na červenou jako já, pojedou domů z práce dvojnásobnou dobu. A náš dopravní chaos v Praze? Tak ten prý vnímají jako neskutečně uspořádaný systém. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
