Článek
Jsme manželé patnáct let. To je doba, kdy už se ve vztahu neřeší spontánní vášeň, ale spíš to, kdo zapomněl koupit máslo a jestli je v lednici ještě něco jiného než hořčice a otevřený jogurt z roku 2022. Intimní život? Existuje. Jen už nemá přednostní právo před únavou, pracovním stresem a prosincovým seznamem úkolů, který začíná dárky a končí kaprem.
Advent je zvláštní období. Místo romantiky řešíte, kolik brambor je „tak akorát“, kdo sežral poslední cukroví a jestli už je opravdu nutné kupovat třetí balení vánočních světýlek. A do toho přijde konec listopadu a s ním firemní vánoční večírek.
Manželka mezi řečí prohodila, že až se vrátí, mohli bychom si udělat hezký večer. Neříkám, že jsem si to zakroužkoval v kalendáři červeně, ale poznámku v hlavě jsem si udělal. Člověk si prostě řekne: fajn, ještě to úplně neumřelo.
Domů přišla někdy kolem půlnoci. Lehce ovíněná, veselá, s tím typickým výrazem, kdy už je svět vlastně v pořádku a zítřek se bude řešit až zítra. Vešla do ložnice, sedla si na postel a povídá:
„Nevadí, že dneska nic nebude? Bolí mě hlava.“
„Jasně, že nevadí,“ odpověděl jsem s klidem zenového mistra, zatímco jsem v duchu počítal do tří a přemýšlel, co se mnou udělá spolknutá, ale nevyužitá modrá tabletka. „Odpočiň si,“ řekl jsem laskavým hlasem a v duchu si nadával, jaký to jsem ale mamlas.
Byl jsem naštvaný, to nebudu zastírat. Ale člověk má v určitém věku už nějakou důstojnost. Nebudu přece škemrat, přemlouvat nebo vyjednávat jak na arabském trhu. Otočil jsem se, zavřel oči a smířil se s tím, že večer skončí přesně tak, jak většina večerů v prosinci: spánkem.
Jenže po chvíli cítím, že se ke mně manželka přitulila. Trochu víc, než by odpovídalo pouhému „dobrou noc“. Začala se hýbat, provokovat, jako by bolest hlavy mezitím prošla spontánní léčbou.
„Co se stalo?“ ptám se opatrně.
„Změnila jsem názor,“ řekla.
A v tu chvíli mi to došlo. Ne hned. Ale tak nějak instinktivně. Jako když vám zapadne poslední dílek skládačky. Vánoce se blíží. Pod stromkem se řeší technika. A na stole v obýváku už několik dní leží leták s obrázkem nového iPhonu.
Otočil jsem se na druhý bok a šel spát. Ne demonstrativně. Klidně. Smířeně. Telefon jí pod stromek nejspíš stejně dám. Ne proto, že bych byl vydíraný. Ale proto, že ji mám rád. A protože patnáct let manželství vás naučí jednu věc: některé bitvy prostě nemá smysl vyhrávat.
