Článek
Když jsem poznal Janu, měl jsem pocit, že mám vedle sebe parťačku, která ví, co chce od života i od vztahu. Byla chytrá, pohledná, vtipná, uměla si povídat a tvářila se, že mě opravdu poslouchá. Jenže časem se ukázalo, že její představa ideálního vztahu je asi taková, že já budu řidič, kuchař, psycholog a bankomat v jedné osobě. A ona? No… že se prostě nechá opečovávat.
Promiň, musela bych vstávat…
Zpočátku mi to nepřišlo. Vždyť ve vztahu přece dáváme, aniž bychom hned počítali, kolik se vrátí. Jenže pak si člověk začne všímat. Jana milovala pozornost. Chtěla slyšet, že jí to sluší, chtěla masáž po náročném dni, chtěla, abych ji odvezl v 4:00 ráno na letiště, protože „taxíky jsou teď drahé a nejisté“, chtěla politovat, když jí to v práci nešlo, očekávala, že budu stále na její straně, ať už se chovala jakkoliv. Jasně, proč ne. Jenže pak jsem jednou já potřeboval v 6 ráno odvézt na autobus, auto jsem měl v servisu. A odpověď? „Promiň, to bych musela vstávat fakt brzy…“
Nezaplatila ani vstupenky
V restauracích si dopřávala. Když jsem platil, lítalo prosecco, carpaccia, dezerty. Ale jakmile měla vytáhnout kartu ona, zamířili jsme k automatu – gulášovka a rohlík. „Takový retro, ne? Měla jsem na gulášovku strašnou chuť,“ usmála se. Výlety? Já platil cesty do USA a Dubaje, ona ani vstupné na Karlštejn. Pro korunu by si nechala vrtat koleno.
Pořád fňukala
A jakmile šlo o něco, co se netýkalo přímo jí? Ticho. Když jsem měl v práci blbý den, neměla čas. Když jsem potřeboval podporu, „nebyla ve správném rozpoložení“. Zato když jí bylo ouvej, čekalo se, že budu na telefonu dřív než záchranka.
Mačkala mě jako citrón a pořád chtěla čerstvou šťávu
Nešlo mi o peníze ani o odvozy. I když ke konci vlastně už ano. Ale v principu šlo o to, že jsem si vedle ní připadal jako nástroj, ne jako partner. Vysála mě. Emočně, mentálně, někdy i fyzicky. Připadal jsem si jak citron, ze kterého vymačkala úplně všechno, a pak se divila, že už nemám šťávu. Že už prostě není kde brát.
Game over
A tak jednoho dne, když mi zase vyčetla, že „už nejsem tak pozorný jako dřív“, jsem jen řekl: „Jdi k čertu, Jano. Vztah není švédský stůl, kde si vezmeš jen to, na co máš chuť a zítra bude stůl zase plnej. Odcházím“.
Je sama a prý tloustne
Bylo to tvrdé, ale osvobozující. A víte co? Od té doby se mi dýchá líp. Teď už vím, že vztah má být o rovnováze. Ne o tom, že jeden dává a druhý si vybírá, co se mu zrovna hodí. Našel jsem si skvělou partnerku, máme spolu dítě a žijeme jeden pro druhého. Se vším dobrým i špatným. To prostě ke vztahu patří. A Jana? Jak jsem slyšel, žije od mého odchodu sama. Tloustne a vzpomíná na časy, kdy ji měl někdo rád.
